Attachment (připoutání)


VZTAHY

Celý průběh života člověka je ovlivněný vztahy. Jsou lidé, kteří vztahy navazují lehce, s jinými lidmi vycházejí dobře, cítí se v těchto vztazích dobře.

Jiní lidé navazují vztahy povrchní, plytké, se kterými však fungují celý život. Také ve své rodině prožívají takové plytké vztahy. Někteří se v nich cítí dobře, jiní špatně.

Třetí kategorií jsou lidé s patologickými vztahy.

Nejdůležitějším vztahem v životě člověka je vztah matka – dítě. Vybudování silného vztahu dítěte k mateřské osobě ovlivňuje jeho další růst a vývin.

Tento vztah se někdy může narušit:

  • například hned po porodu, pokud jde o předčasně narozené dítě umístěné v inkubátoru. Dítěti chybí dotyky matky, chybí mu její laskavá péče, její hlas, její přítomnost. (východisko – dotýkání a hlazení dětí v nemocnicách v inkubátorech, i dětí nechtěných...)
  • pokud je dítě fyzicky, sexuálně nebo emocionálně zneužívané,
  • pokud má dítě bolestivou nebo nediagnostikovanou chorobu nebo zranění
  • pokud jde o nechtěné dítě, které je hned po porodu umístěno do ústavního zařízení
  • pokud jde o patologickou nebo nedostatečnou péči o dítě..

KRUH POTŘEB

Človek se rodí jako bezmocné mládě, které potřebuje péči a vhodné podmínky pro sůvj rozvoj, aby přežilo a naučilo se existovat. Lidské mládě potřebuje blízkou osobu, která mu poskytuje jídlo a oblečení, samo by jinak zahynulo. Ale jen jídlo a šaty nejsou dostatečnými faktory, které ovlivňujú zdravý vývin dítěte. Dítě potřebuje laskavou péči blízké osoby, její pozornost a přítomnost.

Jak je to v rodině?

Dítě hned po porodu začne projevovat svoje potřeby. Hladové dítě je nervózní, cítí nepohodu a proto začne plakat. Podobně dítě pláče, když je mu zima, nebo ho něco bolí.
Pozorní a vnímaví rodiče se velmi brzy naučí poznat příčinu pláče svého dítěte a snaží se jeho potřeby naplňovat tak, jak to dítě potřebuje. Dítě má pak pocit uspokojení, cítí se příjemně a je spokojené, dokun nepocítí další potřebu. Dítě ví, že vždy, když něco potřebuje, je tu někdo, kdo mu pomůže. Tím se rozvíjí jeho smysl pro důvěru a oddanost k osobě, která je mu nejbližší. Buduje si pouto k mateřské osobě. Učí se důvěřovat bezpečnému světu.

PORUCHY PŘIPOUTÁNÍ A JEHO PROJEVY

Připoutání se k důležité osobě je jedním z nejvýznamnějších zážitků dítěte, protože vytváří pokladnici pozitivních životních funkcí, pocit bezpečí a jistoty a společenské zručnosti. Zdravé vazby též stimulují intelektuální rozvoj a formování identity. Vazby vznikají, když dítě iniciuje potřeby a rodiče soustavně odpovídají. Dítě se nakonec naučí, že prostředí může důvěřovat.

Pro děti, které nikdy neměly možnost vytvořit si pouta v důsledku okolností ve svých domovech nebo v důsledku oddělení od biologických matek, je typické nasledující chování:

  • uzavřenost nebo odmítání,
  • hromadění jídla nebo přejídání se,
  • agresivita,
  • lhaní a krádeže,
  • vyhýbání se přímému pohledu,
  • projevy opožděného vývoje svědomí,
  • náklonnost k lidem bez rozlišování.

Takové projevy chování mohou naznačovat, že dítě zoufale touží po vztahu s důležitou osobou – rodičem. Študie ukazují, že když dítě naváže určitý vztah, mnohé z těchto projevů chování se zmírní nebo zmizí.

UZAVŘENOST A ODMÍTAVÉ CHOVÁNÍ

Odmítnutí zanechává v srdci hluboké, těžko léčitelné rány. Ničí smysl dítěte pro hodnotu a poškozuje jeho schopnost být v životě sebejistým. Způsobuje, že jeho adresát si zachovává od potencionálně důležitých lidí v jeho životě odstup, aby se vyhnul bolesti. Některé děti proměňují uzavřenost na hněv obrácený do sebe.

Nejlepší způsob, jak mohou rodiče pomoci uzavřenému dítěti, je důsledné vyjadřování lásky. Pozitivní, vytrvalé posilování uvědomování si vlastní hodnoty, ubezpečování dítěte, že jeho hodnota není založena na výkonu, nakonec vyplní prázdná místa.

UKRÝVÁNÍ JÍDLA NEBO PŘEJÍDÁNÍ SE

Některé děti se snaží vyplnit jídlem i pocit prázdnoty a to se často projevuje tak, že ho kradou nebo schovávají. Taková prázdnota však ješte nemusí znamenat, že dítě trpělo už jako kojenec nedostatkem jídla, i když je to možné. Skladování a schovávání potravin je často podvědomým reflexem způsobeným právě pocitem prázdnoty v nitru.

Takové dítě potřebuje velké množství emocionální jistoty projevované fyzickým kontaktem – pusy, objetí, hravé zápasení. Dítěti může trvat až rok, než si zvykne na nový domov a cítí se tak jistě a bezpečně, že jídlo už pro něj nebude otázkou oddanosti.

AGRESIVNÍ CHOVÁNÍ

Bez ohledu na věk může dítě vzhledem na svoje životní zkušenosti s týráním, zanedbáváním a opuštěním zareagovat zlostí. Agrese vůči lidem nebo vůči sobě samému je často jediným nástrojem, který má, aby uvolnilo potlačované city, které není schopno jinak vyjádřit. Některé děti projevují agresivní chování jako odpověď na strach, zklamání nebo hněv. Čím jsou starší, tím mají víc příležitostí se naučit, že agresí si udrží lidi v určité vzdálenosti od sebei. Nemusí potom čelit obavám a nedůvěřovat dospělým, přítomným

v jejich světě. Svoje pocity přenesou buď na lidi ve svém světe, na svoje fyzické okolí, nebo na sebe sama.

Fyzicky agresivní děti trpí pocitem méněcennosti, jsou přesvědčené, že nikdy nejsou dost dobré. V případě takových dětí je velmi důležité prokazovat dostatek fyzické pozornosti, přestože ji zpočátku odmítají. Trvá velmi dlouho, než u dítěte s agresivním chováním dojde ke změnám.

LHANÍ A KRÁDEŽE

U mnohých dětí se lhaní a krádež vyvinuly jako způsoby přežití v chaotickém prostředí. Lhaní je sebeobranné, je to způsob, jak se vyhnout potrestání a potížím. Některé děti to dělají většinou ze zvyku a strachu než z hněvu a potřeby. Pojmy pravda a osobní vlastnictví mají zřejmě velmi malý význam pro děti, kterým bylo slíbeno tak mnoho a dostaly tak málo. V jejich případě může být rozvoj svědomí dost opožděný. Některé děti, které existují bez jakýchkoliv vazeb, lžou soustavně, nejen občas. Podle Magida (1997) děti lžou i tehdy, když pro to neexistuje žádný důvod, například tehdy, když mluví o tom, co měli k obědu nebo s kým si hráli ve škole. Cline (1987), uznávaný odborník na vztahy, tvrdí, že „je to téměř, jakoby si dítě pletlo život, po jakém touží, s životem, jaký ve skutečnosti je.“ Děti často nemají představu, proč vlastně lžou.

Ve snaze pomoci dítěti by se mělo vytvořit přívětivé prostředí, kde by se naučilo, že mluvit pravdu je bezpečné a správné. Důsledné rozhovory s dítětem o jeho podvodném chování, které by mělo dítě samo popsat , umožňuje dítěti uvědomit si svoje chování a nakonec si i přiznat chybu. V případě takýchto dětí je důležité vyhýbat se tvrdým a nerozumným trestům, ale je potřebné zůstat pevným a důsledným a nechat dítě, aby čelilo přirozeným nebo disciplinárním důsledkům svého chování. Přirozené důsledky se uchovávají hluboko v paměti dětí a jsou tím nejdůležitějším dostupným nástrojem na budování charakteru. Pro mnohé děti je snášení důsledků jedinou nadějí, že se od tohoto nemorálního zvyku osvobodí.

VYHÝBÁNÍ SE PŘÍMÉMU POHLEDU

Dítě, které nevěří tomuto světu, někdy projevuje neschopnost navázat oční kontakt. Protože si nebylo jisté reakcí svého rodiče, který s ním zacházel špatně, naučilo se vyhýbat jakékoli důvěrnosti. Podle Magida (1997) děti, které nemají vybudované žádné vazby, se vyhýbají pohledu do očí. Oční kontakt navážou jen tehdy, když jsou mimořádně naštvané, nebo po něčem touží a chtějí rodiče ovlivnit.

U takových dětí je důležité zaměřit se na navázání očního kontaktu.

OPOŽDĚNÝ VÝVOJ SVĚDOMÍ

Děti s opožděným vývojem svědomí prokazují málo ebo dokonce žádné emoce, když je jim vyčítáno nevhodné chování. Vybudovali si systém lží, který jim pomáhá přežít a systém fantazie, ve kterém nemusí přebírat žádnu zodpovědnost. Takové děti se někdy stávají mistry v manipulaci.

Tento druh těžkostí s vazbami je pro rodiče velkým problémem. Vyžaduje pomoc odborníků, kteří umějí rodiče usměrnit podle individuálních a kolektivních potřeb dítěte.

NÁKLONOST K LIDEM BEZ ROZLIŠOVÁNÍ

Dítě, které trpí nedostatkem vazeb, je hnané nepřekonatelnou potřebou vyhledat a získat si náklonnost lidí, dokonce i cizích. Děti, které nerozlišují mezi vztahy s cizími lidmi a důvěrnějšími vztahy, nikdy neměly ve své blízkosti osobu, kterou by mohly označit jako „matku“ nebo „otce“. Důležitý krok, který rodiče mohou udělat je, že se budou vyhýbat většímu počtu pečovatelů. Pokud otec i matka musí chodit do práce, měli by se místo školky rozhodnout pro placenou paní na hlídání, která by byla jediným nerodičovským pečovatelem. Každé dítě vyrůstající v dětském domově zažilo krach důležitých vazeb, které v normálně fungujícím rodinném prostředí podporují emocionální, intelektuální a duševní zdraví.

PSYCHICKÁ DEPRIVACE A JEJÍ PROJEVY

Pojem psychická deprivace se v oblasti práce s dětmi v náhradní péči a výchově používá velmi často. Podle Langmeiera a Matějčka je psychická deprivace „stav, který vzniká následkem takových životních situací, kdy subjektu není dána příležitost uspokojovat některé základní psychické potřeby v dostatečné míře po dost dlouhou dobu“ (Matějček, Bubleová, Kovařík, 2000, s.8).

Déĺka doby, která je potřebná, aby se u dítěte projevila psychická deprivace je závislá na osobnostních charakteristikách dítěte, na jeho věku, psychickém stavu, citovém založení.

Jak uvádí M. Vágnerová (2000, s.45) „důsledkem deprivace může být zpomalení nebo deformace vývoje.“ S tímto faktem musí počítat i náhradní rodiče, kteří převezmou dítě z dětského domova. Nejvýrazněji se důsledky psychické deprivace projevují v adaptační

fázi. Dlouhodobá psychická deprivace může dítě poznamenat na delší dobu, může ovlivnit jeho schopnost navazovat vztahy, schopnost aktivního využívání volného času, jeho sebeuvědomění i jeho schopnost učit se a přijímat nové podněty, protože v kritickém období svého vývoje nebylo pod vlivem potřebné stimulace.

Náhradním rodičům bývají svěřované právě obtížněji zvládnutelné děti a děti, které strávily v ústavní péči dlouhou dobu. Často jsou to starší děti ve školním věku, tedy takové, na jejichž vývoji zanechala psychická deprivace výrazné stopy.

„Dítě, které není dlouhodobě nikým citově akceptované a pozitivně hodnocené, které nemá pro nikoho osobní význam, nebude ho mít ani pro seba samého, bude nejisté a dezorientované. Pro malé dítě má najvětší význam chování matky. Pokud matka ve své mateřské úloze selhává, nebo chybí, dítě samo seba hodnotí negativně. Není tak uspokojována ani jeho potřeba potvrzení vlastního významu. Tyto děti mívají i v pozdějším věku velmi nízkou sebedůvěru, považují se za méně hodnotné a bezvýznamné. Důsledkem emocionální deprivace bývají problémy v té oblasti socializace, kde jde o přijetí hodnot, norem, o rozvíjení rolí a diferenciaci mezilidských vztahů“(Vágnerová, 2000, s.69).

PROJEVY PSYCHICKÝCH ZRANĚNÍ DĚTÍ

Uzavřenost, cucání prstů, kývání, bouchání hlavou, agresivita – navenek vůči jiným lidem, - do nitra (sebepoškozování), onanování, masturbace, zneužívání stejného pohlaví, odmítání dotyků, pomočování, pokakávání, povrchní vztahy, nestálost, vybudování si vlastního světa, „dotěrnost“/lepení se na lidi/, negace ostatních lidí, členů rodiny, nadměrné hromadění věcí, přivlastňování si cizích věcí, krádeže, neúcta k věcem /ničení hraček/, neklidný spánek/výkřiky ze sna, noční děsy/, zlost, žárlivost, lhaní, nízké sebevědomí, sebehodnota, egoismus, nadměrný strach, zajíkávání, fóbie ze zvířat, lidí, samoty, projevy závislosti („absťáky“), přejídání se, vynucování si fyzického kontaktu, strach ze samoty (že zůstane sám), citová nenasytnost, nekontrolované chování v přítomnosti cizích lidí, Ignorace kolektivu (když už nejsem nejlepší, budu aspoň nejhorší).

ZÁKLADNÍ PSYCHICKÉ POTŘEBY DÍTĚTE

  • Potřeba stimulace
  • Potřeba smysluplného světa
  • Potřeba lásky – citového bezpečí
  • Potřeba identity, najít si místo ve společnosti
  • Potřeba životní perspektivy, otevřené budoucnosti

Z. Matějček (2002, s.84 – 90) zformuloval pět hlavních psychických potřeb dítěte, k napĺňování kterých dochází v prostředí rodiny.

V prví řadě jde o potřebu přívodu podnětů v přiměřenám množství a variabilitě. Dítě potřebuje být podněcované, stimulované v oblasti zrakové, sluchové, hmatové, atd. Nejpřirozenějším zdrojem smyslové stimulace je každodenní tělesný, zrakový a řečový kontakt s dítětem: Důležité je, aby podněty odrážely určitou pravidelnost asrozumitelný systém, který je zprostředkovaný nejčastěji matkou. Souvisí to s potřebou porozumět světu, aby se dítě do něj mohlo začlenit. Dítě potřebuje okolo sebe nejen rozličné hračky, pěkné prostěedí, ale hlavně lidi, kteří se s ním mazlí, laskají, usmívají se. Všechny tyto podněty působí kladně na jeho celkový vývoj. Jejich nedostatek nebo jednostrannost vývoj dítěte narušují a zpomalují.

Potřeby na druhé úrovni navazují na předcházející úroveň. Dítě potřebuje mít okolo sebe smysluplný svět, tj. stálost věcného a sociálního prostředí, které dítě prostřednictvím matky poznává a orientuje se v něm. Děti již v kojeneckém věku projavují radost, když ve svém prostředí objeví nějaký systém, nějakou pravidelnost, kterou mohou vlastní činností ovlivnit. Dítě se aktivně zmocňuje světa a úspěchy ho podněcují k dalším aktivitám. Změny prostředí, hlavně sociálního např. při přechodu do ústavního prostředí dítě traumatizují, protože ztrácí všechno, co už chápalo. Jeho vývin se může přechodně vrátit na nižší úroveň, dochází k přechodné regresi.

Třetí úroveň psychických potřeb zahrnuje citové, emocionální potřeby. Jde především o potřebu trvalého kladného vztahu k mateřské osobě (nemusí to být biologická matka), dále potřeba kladného opětovaného vztahu k ostatním členům rodiny, později k vrstevníkům, což se obzvláště projevuje věku a v pubertě. Dále je to potřeba důvěrných vztahů mezi chlapci a děvčaty, potřeba životního partnera a u většiny lidí v dospělosti potřeba mít děti, svoje potomstvo.

Čtvrtá, tj. sociální úroveň úzce souvisí s citovou. Dítě si v interakci s okolím postupně uvědomuje svoje „JÁ“, vytváří si svoje sebevědomí, sebepřijetí, svoji identitu, kterou dotváří v období dospívání. Každý má potřebu být přijímaný a někam patřit – do rodiny, do skupiny kamarádů, do pracovního, zájmového, duchovního a dalších společenstev a mít tam přijatelnou roli a pozici.

Velmi důležitou potřebou se jeví společné sdílení otevřené budoucnosti. Tuto společnou budoucnost má dítě právě v rodině. Je to potřeba tak důležitá, že někdy bývá uváděna jako samostatná pátá úroveň v rámci psychických potřeb.

Všechny tyto potřeby nemůže mít dítě uspokojované ani v jakkoliv dobře vedeném dětském domově, ale stejně tak ani v mnohých rodinách, ve kterých rodiče svoje děti zanedbávají, ubližují jim, ponižují je nebo je dokonce týrají.

DOPORUČENÁ LITERATURA

Knihy vhodné pro náhradní rodiče

ARCHEROVÁ, C. 2001. Dítĕ v náhradní rodine. Praha : Portál, 119 s. ISBN 80-7178-578-4.

BOĎOVÁ, Ľ. 2009. Rodičia a deti v profesionálnej rodine UK Bratislava, Pedagogická fakulta, Katedra sociálnej pedagogiky, bakalárska práca, s.58.

CAMPBELL, R. 2002. Ako milovať svoje dieťa. Bratislava : Porta libri, 127 s. ISBN 80-89067-04-2. DOBSON, J. 1995. Rodičovstí chce odvahu. Praha : Návrat domů, 190 s. ISBN 80-85495-45-7.

HUDECOVÁ, A., BROZMANOVÁ GREGOROVÁ, A. et al. 2008. Sociálna práca s rodinou. Banská Bystrica : Pedagogická fakulta Univerzita Mateja Bela Občianske združenie Pedagóg. 236 s. ISBN 978-80-8083-597-2.

CHAPMAN, G., CAMBELL, R. 2002. Dĕti a pĕt jazyků lásky. Praha : Návrat domů, 164 s.ISBN 80-7255-072-1.

KELLY, E. 2008. Čo vieme o náhradnom rodičovstve?. Bratislava : S.P.A.C.E., n.o., 133 s.ISBN 978-80-88991-29-8.

KOVAŘÍK, J. et al. 2004. Náhradní rodinná péče v praxi. Praha : Portál, 167 s. ISBN 80-7178-957-7.

MATEJ, V. 2000. Profesionálny rodič, alebo guľatá kocka. Bratislava : Návrat, 78 s. ISBN 80-967908-1-1.

MATĔJČEK, Z., LANGMEIER, J. 1986. Počátky našeho duševního života. Praha: Panorama, 368 s.

MATĔJČEK, Z. 1994. O rodine vlastní, nevlastní a náhradní. Praha : Portál, 98 s. ISBN 80-85282-83-6.

MATĔJČEK, Z., DYTRYCH, Z. 1994. Dĕti, rodina a stres, vybrané kapitoly z prevence psychické záteže u dĕtí. Praha : Galén, 214s. ISBN 80-85824-06-X.

MATĔJČEK, Z. et al. 1999. Náhradní rodinná péče. Praha : Portál, 183 s. ISBN 80-7178-304-8.

MATĔJČEK, Z. BUBLEOVÁ, V., KOVAŘÍK, J. 2000. Pozdní následky psychické deprivace a subdeprivace. Praha : Psychiatrické centrum, edícia Zprávy, svazek 132, 70 s. ISBN 80-85121-89-1.

MATĔJČEK, Z. et al. 2002. Osvojení a pĕstounská péče. Praha : Portál, 155 s. ISBN 80-7178-637-3.

MATĔJČEK, Z. 2005. Prvních 6 let ve vývoji a výchovĕ dítĕte. Praha : Grada Publishing, a.s.,184 s. ISBN 80-247- 0870-1.

Materiál k tréningu sociálnych zručností pre profesionálne a náhradné rodiny, Tatranská kotlina 24. – 30. 10 2003, OZ Návrat

PREKOPOVÁ, J., SCHWEIZEROVÁ, CH. 1995. Dĕti jsou hosté, kteří hledají cestu. Praha: Portál, 151 s. ISBN 80- 85282-77-1.

ROGGE, J-U. 1996. Dĕti potřebují hranice. Praha: Portál, 131 s. ISBN 80-7178-088-X.

ROHÁČEK, M. et al. 1998. Zvykáme si jeden na druhého. Bratislava : OZ Návrat, OZ Pro Família a MPSVR SR, 29 s. ISBN 80-967908-0-3.

ROHÁČEK, M. MATEJ, V. 2005. Hľadáme rodičov alebo aj opustené deti potrebujú rodinu. Bratislava : Návrat,. 24s. ISBN 80-969446-0-6.

SLÁDEKOVÁ, E. 2005. Školák v náhradnej rodine. Bratislava : Občianske združenie Návrat, 18 s. ISBN 80-969446-2- 2.

ŠKOVIERA, A. 2007. Dilemata náhradní výchovy. Praha : Portál, 144 s. ISBN 978-80-7367-318-5.
ŠKOVIERA, A. 2007. Trendy náhradnej výchovy. Bratislava : Petrus, 172 s. ISBN 978-80-89233-32-8. VÁGNEROVÁ, M. 2000. Vývojová psychologie: detství, dospelosť, stáří. Praha Portál, 582 s.ISBN 80-7178-308-0. VÁGNEROVÁ, M. 2013. Psychický vývoj dítěte v NRP, Praha Portál, 582 s.ISBN 978-80-87455-14-2.