Identita dětí v náhradní rodině


Identita je naše společenské “já”, naše vnitřní odpověď na otázku, kdo jsem, co znamenám sám pro sebe a pro jiné, jaké místo zabírám ve vztazích, ve svém sociálním světě. Tyto otázky se celkem přirozeně dotýkají každého z nás a po pravdě řečeno, mnozí si na ně nehledáme odpovědi, neboť otázka naší identity je pro nás úplně jasná. Víme, kdo jsme, odkud jsme, kam patříme. Ale naše přijaté děti na tyto otázky neustále hledají odpovědi. Potřeba někam patřit a být s tím ztotožněný – tedy potřeba pozitivní identity je jednou ze základních psychických potřeb, které musejí být dostatečně uspokojované a to ve vhodném načasování, má-li se lidská osobnost vyvíjet zdravě. Výsledkem uspokojení těchto potřeb je pozitivní přijetí sebe sama, což se pokládá za jednu z podmínek pro pozitivní přijetí druhých lidí a pro uspokojivé společenské zařazení konkrétního člověka. Proto i naše přijaté děti potřebují patřit do rodiny, ztotožnit se s ní, ale musí mít pocit přijetí a uhnízdění v této rodině.

Znaky identity

Identita má některé vnější institucionalizované znaky, které přinášejí základní informace o člověku. Jde například o jméno a příjmení, datum narození, číslo občanského průkazu, číslo pasu, řidičský průkaz, adresu bydliště apod., ale patří sem taktéž i naše přezdívky, či rodinné zažité pojmenování. Kromě toho k identitě patří i naše národnost a státní příslušnost a podstatnou součástí naší identity je i náš původ a naše životní historie.

V psychologii chápeme identitu jednotlivce, jako prožívání toho kdo jsem, prožívání vlastní jedinečnosti a konzistentnosti v čase a prostoru. Identita zahrnuje vnímání toho, kdo jsem jako jedinec, ale i vnímání toho, kam patřím (jako člen skupiny, společenství, kultury).

Identitu je možné zjednodušeně definovat i jako vědomí, že dítě patří k určité skupině dalších lidí majících takové vlastnosti, charakteristiky, hodnoty apod., které jsou těm jeho velmi podobné, ale zároveň si uvědomuje, že je v rámci dané společnosti jedinečným. Součástí identity každého dítěte je pocit a uvědomění si příslušnosti ke svému národu, poznání historických kořenů, kulturního dědictví, společenských zvyklostí a tradic.

Dítě v náhradní rodině a jeho identita

Přijaté děti se od svých náhradních rodičů a sourozenců odlišují. Jsou jiné a vypořádávají se s tím po svém. Jejich vlastní postoje mohou být podobné postojům náhradních rodičů. Některé děti svůj původ odmítají, popírají svou odlišnost. Většinou se touží ztotožnit se svým okolím. Chtějí splynout nejenom se svojí novou rodinou, ale i se svými vrstevníky a okolím. Jiné děti si svou odlišnost můžou uvědomovat, ale nechtějí o ní mluvit a ani o ní slyšet. Tváří se jako by neexistovala. Bývají citlivé na to, když se jich na jejich identitu někdo zeptá. Další skupina dětí se ve svojí fantazii stává někým jiným, nahrazují si svůj původ jiným (exotičtějším, romantičtějším). Popřípadě vysvětluje svojí odlišnost vymyšleným příběhem (příčinou). Část dětí svojí odlišnost příliš neřeší. Svým původem se nezaobírají, odmítají se pouštět do hlubších úvah a v rozhovorech odbíhají do jiných témat. Jsou taktéž děti, které jsou si plně vědomi svého etnického původu a dávají to najevo přehnaným způsobem. Využívají to převážně k získávání pozornosti či výhod. V optimálním případě si děti udržují zdravý postoj ke svému původu. Berou ho na vědomí, svojí odlišnost dokáží vnímat jako samozřejmost a součást svého já. Mají dostatečné sebevědomí a přijímají sami sebe. (Vančáková, 2011)

 

Důležitost identity ve vývinu dítěte

Identita dítěte se začíná skládat z malých prvků už v útlém věku dítěte. Identita se tedy vyvíjí postupně, přičemž nejdůležitější pro budování identity je období batolete, ve kterém dítě vrůstá do rodinných vztahů. Dítě poznává své blízké, místo kde žije, dostává od světa zpětnou vazbu na sebe samého, svoje projevy a chování. Postupně si vytváří mozaiku odpovědí na otázky: Kdo jsem? Kam patřím? (Matějček, 1992)

Je všeobecně známé, že prostředí, ve kterém dítě vyrůstá ho ovlivňuje. Formuje jeho postoje, názory, vytváří předpoklady pro jeho osobní rozvoj, a tím se výrazně podílí na kvalitě socializačního procesu. (Hudecová, 2002). Vývoj identity pokračuje s pubertou a vrcholí v adolescenci a mladé dospělosti, kdy se děti “hledají”. V dospělosti zájem o řešení identity opět ustupuje. Z uvedeného vyplývá, že rodiče v nejmladším věku dítěte nemají s identitou dítěte větší problémy. Tyto problémy je však zaskočí, když děti přijdou do puberty. Rodiče nechápou, proč právě nyní začínají být s dítětem problémy, když doposavad bylo tak hodné, a hledají pro to přijatelné vysvětlení. Nejčastějším vysvětlením se stávají velké události v minulosti dítěte, geny, či původ dítěte (Klimeš, 2008). Je těžké si představit, jak dítě subjektivně zažívá nespokojenost se sebou samým. Pevný pocit identity zakotvuje člověka ve světě, dává mu místo i smysluplný výhled do budoucnosti. Ztráta identity, či její oslabení, vyvolává separační reakce (odloučení se od jiných, nebo pocity zabloudění, prázdnoty). Aby se osobnost dítěte zdravě vyvíjela, musí být potřeba identity uspokojovaná ve vhodné době a náležité míře.

Autorka Vančáková (2008) na základě výsledků výzkumů realizovaného na základě projektu: Program zprevádzanie náhradných rodin (o.z. Rozum a cit, 2008) vytvořila pravidla, které napomáhají propojovat výchovu náhradních rodičů s rozvojem identity dítěte jiné kultury:

  1. Přijetí odlišnosti dítěte. Pro zprostředkování vlastní identity musí rodiče nejprve přijmout skutečnost, že jejich identita je odlišná od jejich a od identity jejich biologických dětí. Není ani horší, ani lepší, je stejně hodnotná, ale odlišná.
  2. Budou-li se o rozvoj identity dítěte náhradní rodiče aktivně starat hned od začátku, můžou zmírnit bouřlivé období v pubertě, kdy si dítě bude samo uvědomovat, že je jiné.
  3. Přirozenost. Prvky, které pomohou dítěti rozvíjet jeho identitu, je vhodné začlenit do běžného života pro všechny členy rodiny.
  4. Původ dítěte by měli náhradní rodiče považovat za obohacení jejich života a jejich rodiny. Přijaté dítě bude obohacené o poznání jejich kultury, a naopak oni budou obohacení o poznání té jeho.
  5. Plánovitost. Chtějí-li rodiče dát přijatému dítěti prostor pro rozvoj jeho vlastní identity, je prospěšné mít jasnou představu kdy a jaké kroky podniknout.

Romské dítě v náhradní rodině a jeho identita

Převážná většina romských dětí žijících v neromských náhradních rodinách má svoje viditelné charakteristiky. Často krát je zjevné, že romské děti mají jinou barvu pleti, čím se liší od ostatních členů své náhradní rodiny. V souvislosti s informacemi a dalšími zjištěními můžou přijímat svou odlišnost a být na ní hrdé, anebo ji mohou potlačovat a hledat jinou skupinu, se kterou by se identifikovali. Vančáková (2008) z vlastní pedagogické praxe usuzuje, že romské děti žijící v neromských náhradních rodinách nevědí nic o svých předcích, kultuře, zvycích a od romské kultury se raději distancují. Důležitou úlohu zde hraje výchovné působení a prostředí, ve kterém dítě vyrůstá. Dítě by nemělo mít pocit, že je předurčené nebýt dost dobré. Úlohou náhradních rodičů je vytvořit pro dítě prostor, kde by nabylo pozitivní sebeobraz. Prostřednictvím prostoru, kde bude úspěšné, kde bude rozvíjet svůj talent a schopnosti. (Kubešová, 2009). Pozitivní identita je základní lidská potřeba, kterou je potřeba naplňovat pro zdravý vývin dítěte. Identita má kromě časového hlediska vnější (jméno, přezdívka, státní či etnická příslušnost) i vnitřní (jak člověk prožívá sám sebe) kvality. (Matějček, 1999)

Prostředky podpory budování pozitivní romské identity dětí můžou být besedy rodičů s romskými a neromskými odborníky, semináře s tématikou romství (kultura, historie, život Romů) jako i další důležitá témata (psychologie, pedagogika, apod.). Zajímavé můžou být zážitkové a výchovné programy pro děti, které jsou vedené zkušenými romskými lektory, anebo aktivity různých místních romských sdružení. (Vančáková, 2007)

Postoj náhradních rodičů k původu dítěte

Důvody, které vedou žadatele k rozhodnutí přijmout romské dítě, jsou různé. Může to být silná touha pomoci takovému dítěti, které „nikdo nechce“. Někteří žadatelé doufají, že se tím zkrátí „čekací doba“ na dítě. V určitých případech je to motiv, kterým chce žadatel dokázat světu (sobě, rodičům), že i z takového dítěte „vychová dobrého člověka“. (Klimeš, 2008) Někteří náhradní rodiče můžou hůře snášet skutečnost, že jejich dítě není stejné jako převážná většina jeho vrstevníků. Někdy se tato snížená tolerance spojuje s vlastnostmi jako velká přizpůsobivost, výrazná pořádkumilovnost, respekt k tradicím a autoritám, sklon k puritánství, respekt k síle a jednotě, snaha dodržovat předpisy a nařízení za všech okolností, vysoké nároky vůči sobě a druhým. Tyto vlastnosti jsou v pořádku, ale přijetí dítěte s odlišnou identitou může u lidí s takovýmito vlastnostmi produkovat dlouhodobý stres a pocit neuspokojení. (Vančáková, 2011)

Někteří žadatelé si uvědomují, že výchova romského dítěte v neromské rodině má svoje specifika, avšak mají tendenci je bagatelizovat. Autorka Vančáková (2008) vymezila několik základních typů, postojů neromských rodičů k romství jejich přijatých dětí.

Popření

Prvním postojem je popření. Popření je jedním z postojů, ve kterém se o původu dítěte doma, pokud je to možné, nehovoří. Dítě je vedené k tomu, že je od přírody víc opálené. Rodiče věří, že pokud dítě vychovávají podle pravidel života “bílých” a vyloučí všechno romské, bude jejich dítě mít lepší šanci zapojit se do společnosti. V rámci tohoto postoje vznikají rizika, která se projevují například prožíváním vnitřního konfliktu. Dítě přijme od rodičů jiné informace než od svého okolí. To vyvolává nejen konfliktní situace, ale i ztrátu důvěry, hledání vlastní identity. Dlouhodobé neřešení této situace může vést k útěkům z domova. (Vančáková, 2008) Pro tento postoj je typická formulace: “Ty nejsi cigánka a kdo ti tak říká, je hloupý.”

Odstřihnutí

Odstřihnutí nastává, pokud se náhradní rodiče snaží odstřihnout původ dítěte. Odrazují dítě od začlenění svého romského původu do svojí identity, anebo se snaží předejít jakémukoliv kontaktu s romstvím. Rodiče se snaží výchovou zakrýt genetický a biologický původ dítěte, toto téma je pro ně tabu. Tato činnost může souviset s tím, že náhradní rodiče sami nemají dobře zpracované svoje předsudky vůči Romům. Silným motivem, může být i snaha rodičů dokázat (sobě i jiným), že i „z takového dítěte je možné vychovat slušného člověka”. Dítě intuitivně vycítí obavy rodičů, které souvisí s jeho původem, proto se radši příliš neptá a samo si to vysvětlí ve smyslu, že jeho původní rodiče jsou zlí. Dítě si tak po uvědomění, že je romské, může myslet, že i ono je zlé. Prožívání této odlišnosti se může později odrazit ve změně chování a ve změně vztahů vůči rodičům a okolí. (Vančáková, 2008)

Náhradní rodiče mohou při rozhovoru s dítětem o jeho původu záměrně nahradit romský původ jiným původem. Nahrazení vzniká, když rodič řekne dítěti například: „Ty nejsi Romka, tvoje máma byla Italka”. Dalšími oblíbenými náhradami romského původu je původ kubánský, indiánský, indický aj. Motivem takového chování rodičů je to, že se obávají špatné pověsti Romů v naší společnosti. Věří, že pokud bude mít dítě status jako příslušník jiného národa, bude společností lépe přijímané. Neuvědomují si však, že dítě žije ve zmatku. Neví, kým vlastně je a v období dospívání prožívá dítě problém s budováním vlastní identity. (Vančáková, 2008)

Zlehčování

„Můžeš být i tečkovaný, hlavně že se máme rádi”. Tato věta je typická pro rodiče, kteří zlehčují původ dítěte. Rodiče neřeší s dítětem jeho původ, dítě se dozví, že jeho původ není důležitý. Rodiče usuzují, že nejzásadnější pro vývin dítěte je vzájemně zdravý vztah s ním, ale nedoceňují důležitost poznání vlastní identity. Dítě se snaží vyhovět rodičům a snaží se o naplnění hodnot, které mu jako prioritní stanovili rodiče. Potlačuje v sobě otázky ohledně svého romství, což v některých případech může vést až k neurotickému chování. V období dospívání se proti těmto hodnotám může bouřit. (Vančáková, 2008)

Postoj, ve kterém náhradní rodiče původ dítěte velmi zdůrazňují, se nazývá přeceňování. Dítě je příliš často upozorňováno na to, že je Rom. Rodiče dítě zahlcují informacemi o Romech a snaží se z něj vychovat co „nejromštějšího“ Roma. Rodiče tedy vnímají potřebu budovat identitu dítěte, ale nedokáží odhadnout míru. Takovýto postoj může vyvolat v životě rizika související s tím, že se dítě může cítit příliš odlišné od zbytku rodiny. Dítě však touží splynout s rodinou, což může vést až k odmítání všeho romského. Vyjádření rodičů mohou mít podobu: „Chtěli jsme tě, protože jsi Romka“. (Vančáková, 2008)

Respekt ke kořenům dítěte vyjadřuje to, že rodiče přijímají dítě takové, jaké je. Rodiče se zajímají o romskou kulturu a její poznání nenásilně začleňují do života rodiny. K rozhovorům o romství jsou otevření a podporují je, násilně je však nevnucují. Romství dítěte vnímají jako obohacující prvek, ne jako handicap. Rodiče si uvědomují důležitost začlenění původu a minulosti dítěte do jeho identity. Mají vypořádaný svůj vlastní vztah k Romům a romství. Takovýto přístup nezvyšuje další rizika. Rizika jsou totožná s riziky souvisejícími s výchovou v náhradních rodinách. (Vančáková, 2008)

Obrana rodičovské identity

Každý případ adopce, pěstounské péče, přirozeně budí zvýšený zájem sociálního prostředí. S touto okolností je třeba počítat a adekvátně se na něj připravit- náhradní rodič musí zvládnout i tento zvýšený zájem.

Přijetí cizího dítěte je ve společnosti bráno jako něco společensky žádoucího a všeobecně velmi prospěšného, ale zaroveň, je to něco nezvyklého, zvláštního, mimořádného. Následkem toho je i společensky ostře sledované a je vystavené někdy až vtíravému zájmu našeho sociálního okolí.

Je to jeden z problémů, se kterým se náhradní rodiče setkávají a musí s ním zápasit. U každého náhradního rodiče je v začátcích přijetí dítěte snaha chránit si novou rodičovskou identitu.

Nejspolehlivější obranu musí najít sami v sobě, v přijetí své pravé identity náhradního rodiče. Není to identita náhradní, zástupná nebo podřadná, je to nejspíše identita specifická s některými charakteristickými rysy. Přijetí identity náhradního rodiče si vyžaduje velké vnitřní úsilí každého náhradního rodiče a zaslouží si podporu kompetentních zdrojů a i od sociální sítě v okolí náhradního rodiče.

Na zamyšlení pro náhradní rodiče:

  1. Vaše děti mají minulost, kterou jste nevytvořili. Ať už je jakákoliv, je v nich zapsaná. Nenesete zodpovědnost za to, co si děti k vám přinesly, ale máte zodpovědnost za to, co s tím uděláte. Doba, kdy jste s vaším dítětem nežili, patří a stále bude patřit k vašemu životu. Jen vaše láska může vašim dětem ukázat, že se jejich život obrátil k lepšímu v den, kdy jste se stali jejich rodiči.
  2. Pro vaše společné soužití je nejdůležitější, abyste se s minulostí dětí vyrovnali především vy. Potom budete moci účinněji pomáhat vašemu dítěti, aby se i ono s svou minulostí vyrovnalo.
  3. Dítě bude pátrat a bude si klást otázky, které si děti vyrůstající ve svých biologických rodinách klást nemusí. Zkuste je položit za dítě, anebo pojmenovat ty, které vám děti už položily. A pomozte dítěti na ně hledat odpověď.
  4. Důležité je si uvědomit, že pro přijetí faktu náhradní rodiny dítětem je používání pozitivního slovníku ve vztahu k biologické rodině.

Literární zdroje:

Romské dítě v neromské rodině (Závěrečná zpráva z výzkumu, který byl součástí projektu Vybraná skupina romských dětí pro podpůrné programy inkluze: romské děti v neromské náhradní rodině podpořeného Nadací Open Society Foundation), Alžběta Brozmanová Gragorová, Jana Šolcová, Samuel Korony, 2008

MATĚJČEK Z. Dítě a rodina v psychologickém poradenství. 1 vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1992, 223 stran, ISBN 80-04-25236-2.

MATĚJČEK Z., DYTRYCH Z. Nevlastní rodiče a nevlastní děti. 1 vydání. Praha: Grada, 1999, 144 stran, ISBN 80-7169-897-0.

KRAJČÍROVÁ M., MIKLOŠKO J., Mamy bocian nenosí. Bratislava: Motýľ, 2004, ISBN 80-89199-05-4.

VANČÁKOVÁ, M. 2008. Romské dítě v náhradní rodině. Praha: Rozum a Cit. 48 s.

VANČÁKOVÁ, M. 2011. Dítě jiného etnika v náhradní rodinné péči. Praha: Středisko náhradní rodinné péče, 32 s. ISBN 978-80-87455-05-0