Máme doma puberťáka


1. Puberta

Dospívání je proces, který je spojen se složitými fyzickými i psychickými změnami organismu. Dochází k hormonální přestavbě organismu, která vyvolává růstové zrychlení, způsobuje zvýšenou vnímavost organismu vůči působení vnějších vlivů a zároveň sníženou rezistenci vůči nim.

Jedná se o vývojové období, které je doprovázeno nejdynamičtějšími změnami, je to přechodné stádium mezi dětstvím a mládím. V tomto stadiu života se růst kosterního a svalového systému, jakož i reprodukčních orgánů, stává velmi intenzivním. Zpočátku jsou všechny změny kvantitativního charakteru, ale nakonec mají za následek kvalitativní změny a objeví se i ve fenotypu jedince - např.. ve změně tělesné stavby a ve vývinu sekundárních pohlavních znaků. Hledání vztahu mezi objevením se některých fyziologických vlastností lidského organismu v období dospívání a faktory prostředí, jako i genetickými faktory dalo podnět k rozsáhlému výzkumu v oblasti medicíny, genetiky a antropologie. Začátek dospívání a průběh dospívání závisí na vnitřních faktorech (konstitučních, rasových) a vnějších faktorech (zeměpisná šířka, město - vesnice, prostředí, výživa a pod.)

1.1 Fáze puberty

Období dospívání dělíme na tři etapy:

a) období předpubertální: Jde přibližně o 10. až 12. rok věku dítěte. Charakteristické je to (odlišnost oproti pubertě), že nejsou patrné žádné výrazné změny (kromě růstu do výšky), pouze nastávají jisté výchylky v chování jako předzvěst budoucích změn. Projevuje se to zejména v oblasti citů, prožívání, chování, sociálních vztahů. Toto období znamená zvýšenou hormonální činnost, hlavně pohlavních hormonů. Jejich působením se utvářejí sekundární pohlavní znaky a mění se stavba celého těla, formuje se typický fyzický vzhled chlapce - muže a dívky - ženy, které se postupně stále výrazněji odlišují. Například u dívek v období mezi 8. - 10. rokem rozšiřuje pánev, začíná se hromadit tuk na některých částech těla, na ramenou i na bocích, boky se zaoblují. Nastává vývoj prsů, dochází k pubickému ochlupení a později i k ochlupení podpažních jamek. Růstový hormon hypofýzy způsobuje náhlý vzrůst dlouhých kostí.

Toto období se projevuje různými znaky, jakou je například nevyzpytatelnost reakcí, náladovost, rolová nedůslednost, emoční přecitlivělost až záchvaty introvertnosti, "chytání" za slovo, potřeba uzamykatelné věci, zranitelnost vlastní osoby, nečekaně zralejší nazírání na svět, platonické lásky. Spouštěčem samotné puberty jsou hormony, které vyvolávají 1. menstruaci (menarche) u dívek a poluce u chlapců (to jsou i biologické mezníky začátku puberty).

V předpubertálním období už ve zvýšené míře potřebují citové porozumění, duševní oporu, bytost, jejíž mohou plně důvěřovat. Když rodič nesplní jejich očekávání, začínají se od něj odpoutávat, autorita dospělých slábne, především autorita vlastních rodičů, co jim podle jejich názoru "nerozumějí" a v emocionální oblasti je neuspokojují. Rodiče by v tomto období měli pochopit, že růst sebevědomí jejich dětí je přirozený a také samozřejmá je i jejich touha po samostatnosti.

V předpubertě se děti už necítí dětmi, proto odmítají slepou poslušnost a projevují nespokojenost, když s nimi zacházejí tak jako předtím. Jejich sebevědomí vzrůstá, objevily samy sebe, uvědomily se jako samostatné osobnosti, nepřijímají věci jako dané, chtějí uplatnit vlastní vůli a podle ní se řídit. Posuzují rodiče i učitele, kritizují jejich jednání a chování. Když rodiče tyto změny přepubertálního vývinu svého dítěte neregistrují, neberou na vědomí a vynucují si poslušnost dítěte tvrdou rukou, vznikají konflikty. Každý zákaz působí jako zábrana, ale současně dítě provokuje a podněcuje k vzdorovitosti. Období předpuberty je vlastně začátek uvolňování z rodinných vazeb, příprava na postupné osamostatnění dítěte.

b) období pubertální - (pubescent) Puberta je období, ve kterém se organismus svými funkcemi přizpůsobuje nově vzniklým hormonálním podmínkám. Moment zrání je u dívek podstatně výraznější než u chlapců. Nástup puberty se projeví u chlapců první polucí, což není možné tak jednoznačně postřehnout jako nástup první menstruace (menarche) u dívek. Zvýšená produkce estrogenů a progestinů omezuje tvorbu růstového hormonu a způsobuje náhlé zpomalení růstu.

(Podrobněji budeme toto období popisovat v dalších částech materiálu)

c) období adolescence (mladiství) - (Adolescent) - Po ukončení puberty přichází poslední fáze dospívání, adolescence, t.j. období mladickosti (u chlapců od 17 do 21 let, u dívek od 15 do 18 let). Mladiství v tomto období si už zvykli na rovnoprávné zacházení, pokládají ho za přirozené. Na podněty prostředí reagují už mnohem klidněji, bez sklonu k rebelství, ale usilují vždy prosadit nebo vyjádřit vlastní názor. Nejsou ochotni přijímat ponaučení dospělých, bez námitky plnit jejich rozkazy, ale chtějí zaujmout a vyjádřit své vlastní stanovisko.

Období komplexní psychosociální proměny, změn osobnosti dospívajícího, jeho sociálních pozic a období osvojování nových rolí s vyšší sociální prestiží. Hlavní charakteristikou období je průchodnost, provizorium. Společensky jsou tolerovány mnohé výchylky chování.

1.2 Projevy puberty

Období puberty se projevuje různými změnami, které jsou viditelné téměř ve všech oblastech vývinu mladého člověka.

a) Tělesný vývin a motorika

Vlivem prudkého a nerovnoměrného růstu (2. fáze vytáhnutosti) se narušují pohybové stereotypy, z čehož mohou vznikat projevy související s nemotorností, disharmonickostí a sníženou koordinací pohybů. Častou tzv. "lenost" může způsobovat snížená výkonnost, negativní zážitky spojené s nekoordinovanými pohyby a oslabení kondice vlivem změn organismu. Zážitky pubescenta mají vliv na jeho "JÁ" - srovnává se s vrstevníky, jeho dočasná nešikovnost způsobuje snížení sebevědomí, výrazné hormonální změny způsobují vyšší nemocnost, snížení síly, vytrvalosti, imunity.

Zhoršení motoriky v pubertě může být způsobeno jednak nerovnoměrností růstu končetin a svalstva, rychlým růstem končetin, čemuž se nestačí přizpůsobit činnost nervové soustavy, případně zvýšenou kritičností a sebekritičností.

b) Psychický vývin

Pozornost - přechodné zhoršení pozornosti vlivem hormonálních změn, na konci puberty se úroveň pozornosti přibližuje úrovni dospělého. Převažuje selektivní (výběrová) pozornost, která může způsobit zhoršení školního prospěchu v některých, pro pubescenta nezajímavých předmětech.

Představivost je živější než v ml. školním věku, s větším emocionálním zabarvením. Výrazně se projevuje bdělé snění (uspokojování potřeb na symbolické úrovni, zaměřené na splnění tužeb, odbourání stresu, nácvik sociálních schopností a dovedností), pokud je však snění velmi intenzivní, nevhodně odpoutává pozornost pubescenta od jiných činností.

Myšlení - výrazná samostatnost a kritičnost (až hyperkritičnost), unáhlené závěry a vývin tvůrčích řešení

Řeč - bohatá aktivní i pasivní slovní zásoba, v 13-14.roku ovládá 12 až 14 tisíc slov, tvoří gramaticky a stylisticky správné věty, používá mnoho abstraktních pojmů, řeč je dynamická. Mluvená řeč je příliš výrazná, dospívající používají slang a jejich vyjadřování je vzhledem k situaci nepřiměřené.

City a prohlubování citového života - objevuje se celá paleta citů oproti dospělému člověku. Projevuje se zvýšená emocionální popudlivost, vznětlivost, emoční labilita, velká hloubka a intenzita prožívání, snížená sebekontrola emocionálních projevů, zvýšená vztahovačnost vůči vlastní osobě, možný výskyt přechodné paranoi, zvýšená introvertnost (ve smyslu nechuti projevovat své city navenek), zranitelná sebeúcta, období vulkanismu (impulzivních výbuchů).

c) Osobnost pubescenta

Pubescent se intenzivně zabývá sám sebou, má sklony k introverzi, hodnotí své postavení v rodině, ve skupině vrstevníků, chce znát své pozitivní a negativní stránky

Identita - podle Eriksona je puberta obdobím hledání a rozvoje vlastní identity. Jedinec dospívá k sebehodnocení, které je vázáno na zevnějšek (přehnaná péče o tělo). Tělesné schéma je součástí identity jedince, proto tělesné změny citlivě subjektivně prožívá. Tělesná atraktivita se stává sociální hodnotou - důsledkem je snaha o konformitu, která je narušována právě změnou tělesných proporcí. "JÁ" (sebeobraz) vztahující se na tělo, může kumulací frustrujících zážitků způsobovat změnu v prožívání vztahu k vlastnímu tělu (riziko vzniku mentální anorexie, bulimie ...). Typickým znakem je oscilace (kolísavost) aktuálního sebevědomí - pubescent často mění sebehodnocení, rychle znejistí při srovnání s dospělými.

Součástí identity dospívajícího bývá i skupinová identita (daná příslušností ke skupině, bývá podporou nejasné osobní identity) a sociální profesní role (jedinec umí skoro přesně definovat čím by nechtěl být ..).

Morálka - v rámci formování charakterových vlastností se formuje i morálka. U jedince se projevuje tendence reformovat svět, hodnotí, posuzuje, kritizuje, analyzuje ostatní, zvýšená senzitivita na morální posuzování vlastní osoby - reaguje demonstrativně a vzpourou. Je schopen morálně usuzovat i jednat. Jedinec požaduje platnost pravidla "fair play", s důrazem na stejnost hodnocení ve všech aspektech, spravedlnost.

d) Sociální vztahy

K dospělým - pubescent potřebuje vzor - dospělého, aby se s ním mohl identifikovat, ale zároveň touží po objektivní nezávislosti. V případě, že rodič vyžaduje od pubescenta v určitých situacích chování dospělého a v jiných chování dítěte, vyvolává ze strany pubescenta vzdor a negativismus, protest. Blízký dospělý dokáže pubescentu poskytnout bezpečnost, jistotu, a to akceptací, soustředěnou pozorností, časem, způsobem komunikace (bez komentářů, kritiky). Důležité je, aby rodiče dokázali přetlumočit, vysvětlit a přiblížit (přenálepkovat) chování jiných, které je pubescentu nepříjemné, třeba nevnucovat svůj názor, poskytnout prostor pro vyjádření vlastních myšlenek a názorů. Reakce dospělých na provokaci pubescentů - potřebné reagovat na obsah řečeného, ale ne na způsob jakým to bylo řečeno (věcnost!!)

K vrstevníkům - k sourozencům ve stejném věku se chovají lhostejně nebo oportunisticky, starší sourozenci jsou často vzorem.

Ke spolužákům - dominují vztahy kamarádství a přátelství, vytvářejí se skupiny, jejichž členové jsou výrazně konformní.

Skupina vrstevníků - potřeba referenční skupiny - skupiny, do které jedinec chce patřit. Skupina podporuje odpoutávání se od rodiny. Identifikace jedince se skupinou vrstevníků je důležitým mezníkem socializace.

Přátelské vztahy se vytvářejí na základě kritéria věrnosti. Začátky heterosexuálních vztahů (na začátku jednostranný zájem, později flirtování, až soustavné setkávání). Hranice lokalizace prvního pohlavního styku se posouvá směrem od období adolescence do období puberty. Stoupá potřeba prevence vzniku sexuálně přenosných chorob, předčasného otěhotnění.

Puberta A RODINA

Život s pubertálními dětmi v jednom prostoru není jednoduchý. Během adolescence se leccos změnilo, a to nejen u dětí, ale i u rodičů. Bydlet v jedné domácnosti s mladými dospělými není totéž jako bydlet s malými dětmi, pravidla rodinného života už neurčují pouze rodiče. Mají méně soukromí méně času pro sebe, jen zřídka se jim podaří přežít klidný večer ve dvou. Puberťáci mají větší nároky než malé děti, takže rodiče mohou mít i finanční problémy. Navíc i rodiče již nejsou zcela mladí lidé, s největší pravděpodobností mají i problémy, které s jejich pubertálními dětmi vůbec nesouvisí. Může jít o starosti se zaměstnáním, mnozí si uvědomují, že mají poslední šanci něco v zaměstnání dosáhnout, nebo pokud nejsou spokojeni se zaměstnáním, mají s ohledem na věk poslední šanci zaměstnání změnit. Ale například mohou mít i starosti jiného charakteru, například se musí více starat o své stárnoucí rodiče.

2.1 Puberta, rodina a krizové situace

Každá rodina se s pubertou svých dětí vyrovnává jinak, ale vždy jí bývá ovlivněna. Zároveň to platí i obráceně. Atmosféru v rodině ovlivňuje přežití puberty dětí.

Klidná a harmonická rodina je ten nejlepší případ. V takové rodině si všichni navzájem pomáhají a případné problémy společně řeší. Na druhé straně disharmonická rodina je to nejhorší, co může děti potkat. Jsou svědky neustálých hádek, dohadů, neúcty mezi rodiči. A pokud je dítě v takové rodině ještě i ponižováno, je to nejlepší předpoklad k tomu, aby z domu unikalo. Například k partě. V disharmonické rodině mají děti více problémů ve škole, mají sklon k citové deprivaci, což může předznamenávat další a hlubší problémy. Dost často v disharmonické rodině dítě funguje jako prostředek k ubližování druhému partnerovi. Někteří odborníci se přiklánějí k názoru, že pro zdravý vývoj dítěte je lepší, pokud rodiče neudržují napjatý svazek kvůli nim, ale pro děti jsou přijatelnější sice rozvedení rodiče, ale relativně v pohodě.

Rodiče by si měli uvědomit, že někde na začátku vztahu se vzájemně milovali, proto spolu měli děti. A to by děti rozhodně měly vědět. Měli vlastnosti, pro které se rozhodly spolu žít a mnohé z těchto vlastností se přenesly i na děti.

Nicméně fungování rodiny může ovlivnit mnoho jiných faktorů, které jsou vyvolány například sociálními vlivy (jako je ztráta zaměstnání rodičů), nebo životními událostmi (například smrt blízkého člověka), nebo i radostnými situacemi (např. narození sourozence, přestěhování se). Tyto faktory mohou ovlivnit chod rodiny do takové míry, že rodinu potká krize. Přežívání pubescenta při takové krizi by ho měli rodiče velmi citlivě vnímat. Může se totiž stát to, že běžně zamračený a rozzlobený puberťák se stane nešťastným, protože rodiče si nevšimli a tedy podcenili jeho utrpení. Následně se jeho psychické naladění může přehoupnout do hluboké deprese. Každá krize v rodině, jestli je to nezaměstnanost, rozvod nebo úmrtí blízkého člověka, na dítě zapůsobí, a proto je nesmírně důležité, aby rodiče v takových situacích uměli se svými dospívajícími dětmi promluvit.

2.2 Pravidla v rodině

Každá rodina jako systém funguje na základě svých vlastních stanovených pravidel. Příchodem dětí do pubertálního věku se však jaksi pravidla začínají hroutit. Děti si často myslí, že jsou rodinnými pravidly omezovány, že jsou v nesvobodě a že je jejich rodiče nechápou. Je dobré o těchto pocitech spolu mluvit a pokusit se vyhovět oběma stranám. Při stanovování nových pravidel použijte i jiné metody než striktní jmenování. Zkuste například:

- Vyjednávejte - neshody se lépe řeší na základě vzájemného vyjednávání než zákazy či konfrontací. Obě strany by měly cosi získat a pokud jsou rodiče schopni udělat nějaké ústupky, děti se nebudou cítit ukřivděně. Pokud mají děti pocit křivdy, často reagují nevhodným chováním. Je třeba si však uvědomit, že vyjednávat, znamená vést nekonečné diskuse.

- Rozhodujte společně - adolescenti spíše respektují pravidla nebo rozhodnutí, pokud mají možnost podílet se na jejich tvorbě, zvláště když chápou jejich nutnost. Když dítě spolupracuje při rozhodování, nemá tolik možností zlobit se na jednoho rodiče proti druhému.

- Domluvte se - Adolescenti jsou přesvědčeni, že hádky vznikají kvůli rodičům, rodiče jsou přesvědčeni, že kvůli dětem. Konflikty se však dají řešit, pokud obě strany uznají, že existuje možnost zlepšení a oficiálně se dohodnou, že se za změnu v chování navzájem odmění. Je mnohem lepší vyměnit obvyklou větu: "Pokud na mě budeš křičet, půjdeš do svého pokoje.", kterou nedosáhnete trvalou změnu v chování, ale použít větu tzv. odměňovací: "Nesnáším, když na mě křičíš. Pokud se ke mně vydržíš slušně chovat do zítra, slibuji, že tě nebudu napomínat kvůli domácím úkolům."

Rodiče by se neměli stydět vyjednávat. Vyjednávání skrývá v sobě zásadu, že pokud chceme změnit chování druhého, musíme nejdříve změnit chování své.

- Buďte důslední - pravidla jsou pro většinu lidí znakem jistoty, Vymezují prostor, ve kterém je možné se poměrně bezpečně pohybovat. Většina lidí, zejména děti a adolescenti, potřebují mít jistotu, jejich svět musí být do jisté míry předvídatelný. Jinak nastává zmatek, který vede k chaosu a ten způsobuje neefektivní až nesnesitelné chování. Když se rodiče dohodnou s dětmi na určitém řešení problému, především rodiče by ho měli dodržovat, protože si mají uvědomit, že děti mohou zapomenout. Dítě potřebuje jistotu, že se na rodiče může spolehnout. Možná po nějakém čase změní jedna či druhá strana názor, ale zatím by dohoda měla být závazná.

- Vysvětlujte - děti v období adolescence začínají samostatně myslet, mají na věci svůj názor. Pokud od nich žádáme změnu chování, argument typu "protože jsem řekl ..." nepřijmou, ale ochotně si vyslechnou rozumné důvody. Pokud dítěti rodiče vysvětlí své chování, či pocity jako sobě rovnému, pravděpodobně důvody rodičů přijme a bude je respektovat.

- Nevnucujte se - Pokud rodiče příliš energicky prosazují své názory, zaženou děti do kouta a nutí je k otevřenému odporu. Pokud se rodičům podaří zachovat klid (alespoň zdánlivý), mohou se svobodně rozhodnout možná právě tak, jak si rodiče přejí. Rodičovské argumenty mohou být přesvědčivé, někdy je však vhodnější dětem předložit všechna pro i proti a nechat je, aby si samy udělaly závěry.

- Odměňujte dobré chování - Chování, kterému se věnuje pozornost, se obvykle opakuje. Bohužel, často se stává, že špatné chování se těší mimořádné pozornosti, ale dobrého chování si nikdo příliš nevšímá. Proto by se rodiče měli snažit vždy ocenit dobré chování. Když se dítě vhodně chová, je třeba dát mu najevo, jak to rodiče potěšilo. Rodiče by jim měli dokonce poděkovat, pokud byly milé k jejich přátelům, či návštěvám, případně pokud jim s něčím pomohly. Je třeba je také pochválit, pokud se dobře připravily do školy, nebo přinesly dobré hodnocení. Pokud v něčem děti dosáhnou úspěchu, je třeba projevit jim obdiv a radost z dosaženého úspěchu.

- Nebojte se trochu ustoupit - Pokud se už rodiče s dětmi na něčem dohodli, jen rodiče jsou v postavení, kdy mohou ustoupit. Adolescenti kladou kategorické podmínky a jejich postoje jsou jednoznačně vyhraněné ("V životě si neobleču něco takového ..."), Pokud zjistí, že se upřímně snažíte o nějaké ústupky, abyste jim pomohli, nebudou tak tvrdohlavě trvat na svém.

A nakonec - buďte tolerantní, ukažte dětem, že pro ně opravdu chcete jen to nejlepší nemyslete si však, že pouze vy víte, co je pro ně nejlepší. Občas si připomeňte, že nestojíte tváří v tvář "rebelovi bez příčiny", ale že se vaše dítě snaží postavit se na vlastní nohy.

2.3 Útěky z domova

Děti chtějí útěkem z domu vždy něco říct, dát najevo svou nespokojenost, přimět rodiče, aby je vyslechli. Někdy je to pro ně jediné východisko z nesnesitelné situace. Útěk z domova může být prvním signálem, že v rodině není něco v pořádku. Existuje několik hlavních příčin útěků z domova, které se však vyznačují konkrétními příznaky. Tyto příznaky jsou viditelné a pokud si jich rodiče včas všimnou, mohou útěku dítěte předejít.

  1. Hádky v rodině zejména kvůli chování teenagera. Hádky se někdy týkají celkem banálních věcí, ale děti někdy utečou, protože v tom vidí jedinou možnost, jak dát najevo své pocity. Utíkají, protože je jejich rodiče nechtějí vyposlechnout, nebo nechápou jejich pocity a myslí si, že nikdo nebere v úvahu jejich názory. Nejčastější příčiny útěku jsou hádky kvůli dívce nebo chlapci, oblečení nebo pozdním příchodům. Rodiče by si měli na dítě najít čas, sednout si spolu, popovídat si, pozorně poslouchat dítě a pokusit se dosáhnout kompromisu.
  2. Mají starosti, o kterých se bojí mluvit - Když má dítě problém, o kterém je přesvědčeno, že ho rodiče nepochopí, nebo že vyvolá jejich hněv, pak se mu útěk zdá jako nejjednodušší východisko. Často jsou příčinou problémy ve škole: Děti, které vědí, že jim hrozí vyloučení ze školy, mají strach z reakce rodičů, a tak se raději nevrátí domů. Mezi důvody patří i šikana, nebo strach ze zkoušení. Někdy si teenager není jistý svou sexuální orientací nebo má obavy z těhotenství. Občas jde o drobné přestupky, dluhy, alkohol či drogy. Nespokojenost a strach se obvykle projeví v chování dítěte. Dítě se může zdát příliš uzavřené nebo podrážděné, může se chovat hůře než jindy, je potřeba se ho zeptat, co se děje, jestli má nějaký problém. Pokud dítě řekne, že nemá žádné problémy, je třeba ho ujistit, že rodiče jsou vždy na jeho straně a kdyby se dostalo do potíží, jsou připraveni mu pomoci. Dítě by mělo vědět, že se rodičům může svěřit s jakýmkoliv problémem. Pokud si nechce povídat s rodiči (stydí se), měli by mu rodiče nabídnout možnost popovídat si s někým z blízkého okolí, kterému důvěřuje.
  3. V rodině se vyskytla situace, kterou dítě neumí zvládnout - Někdy je útěk z domova zoufalou prosbou o pomoc, nebo únikem z nesnesitelné a zdánlivě neřešitelné situace. Rozpad manželství rodičů, neschopnost vycházet s jedním z rodičů, nebo s nevlastním rodičem, citové a fyzické týrání, pohlavní zneužívání, jsou situace, o kterých teenager ví, že je nelze řešit pouze v rodině, ačkoli jsou to velmi vážné problémy, rodiče je často nechtějí uznat. Pokud dítě začne mluvit o svých problémech, rodiče by je neměli podceňovat. Pokud rodiče vidí, že se dítě uzavřelo, nebo je nešťastné, pokud mají podezření, že příliš pije nebo užívá drogy, je potřeba mu říci, že je to trápí a měli by mu dát prostor na rozhovor.

2.4 Emocionální poruchy a poruchy chování

Téměř všichni teenageři mají výkyvy nálad, období nudy nebo apatie, extrémního elánu a nadšení nebo uzavření. Vyplývá to z normálního procesu dospívání.

Avšak ne všechny výkyvy nálad skončením puberty pominou, zejména pokud jsou závažné. Někdy je třeba tyto problémy řešit za pomoci odborníků. Rodiče by měli hledat a snažit se pochopit příčiny takového chování. Pokud nějakým způsobem omezuje život dítěte, je třeba to řešit nejen kvůli samotnému problémovému chování, ale zejména proto, že s největší pravděpodobností je dítě velmi nešťastné. Většina poruch chování signalizuje, že si adolescent neumí poradit s životem. Možná má obavy z budoucnosti, nebo je osamělý a neumí si najít přátele. Ale je třeba si uvědomit, že k poruchám chování (rvačky, krádeže, pijáctví, odmítání školy a rodičů ...) přispívá více faktorů:

- Osobnost teenagera - je faktor, který nejvíce ovlivňuje jeho přístup k problémům a způsob, jakým na něj reagují ostatní lidé (rodiče, učitelé, přátelé). Například děti, které jsou vždy "naježené" bývají často kritizovány.

- Rodinná situace a postoje - Některé rodiny umí řešit své problémy. Jiné vyhledávají pomoc psychiatra, i když nejde o větší problémy, prostě proto, že si rodiče nevědí rady, nebo proto, že vztahy mezi rodiči a dítětem se natolik zhoršily, že jakékoli řešení se zdá nemožné.

- Problémové chování způsobené nízkou sebeúctou - opakující se neúspěchy poškodí sebeúctu každého člověka a problémy v chování se proto často vyskytují právě u dětí, které jsou neúspěšné ve škole. To však neznamená, že šikovné děti se chovají vždy bezchybně, ani že méně schopné děti mají v chování problémy. Neúspěch se netýká jen slabšího prospěchu, ale spíše neschopnosti splnit někdy nereálné očekávání druhých lidí. Některé děti mají ve škole potíže, protože jsou ostatními považovány za schopnější (tzv. šprti ...) Zhoršený prospěch však může být signálem vážnějších problémů, například rozpadu rodiny.

K základním znakům adolescence patří citová nevyrovnanost. Teenageři mají často extrémní výkyvy nálad, prožívají období intenzivního smutku, když jsou zklamaní nebo mají potíže. Až 50% teenagerů zná tyto pocity z vlastní zkušenosti, ale většina dětí se umí se svým trápením naštěstí vypořádat. Smutek netrvá dlouho a někdy si ho dospělí ani nevšimnou. Někteří adolescenti však smutek a zklamání nepřekonají tak snadno. Trápení přetrvává, i když důvody již pominuly. U dítěte nastupuje deprese, která může být tak hluboká, že zasahuje všechny oblasti života dítěte. Pokud se teenager trápí déle než 2 týdny a neumí se zařadit do normálního života, je potřeba vyhledat pomoc odborníka. Rovněž je potřeba vyhledat pomoc i v případě, že se chování nebo osobnost dítěte najednou změnila i jinak - je uzavřené, nemá zájem o normální aktivity, pokud se náhle začne chovat agresivně, ztratí zájem o školu, nebo se obtížně soustředí na učení. Důvodem ke znepokojení je i vyprávění o sebevraždě, případně jiné neurčité fyzické příznaky, poruchy příjmu potravy, poruchy spánku, hubnutí, bolesti hlavy, bolesti břicha.

Delikvence

Mnozí adolescenti se někdy dostanou do rozporu se zákonem. Mnohé děti, z nichž se staly delikventi, byly téměř od narození považovány za problémové. U hlučných, agresivních a neposlušných dětí, které se stále bijí, je poměrně velké riziko delikventního chování v adolescenci. Pravděpodobně mají od narození komplikovanou povahu, mnozí pocházejí z rozvrácených rodin, nebo jim rodiče neprojevili dostatek lásky a zájmu. Někteří rodiče jsou netolerantní a nepřiměřeně přísně trestají své děti. Delikventi mají sklon k impulsivnímu chování, vzdorovitosti a odporu k autoritám více, než ostatní teenageři. Obvykle nemají dobré vztahy se spolužáky, kteří je odmítají akceptovat. Ve škole mají slabý prospěch, což zase způsobuje pokles jejich sebeúcty a sebedůvěry. Vzniká tak začarovaný kruh, protože problémy ve škole často vedou k záškoláctví a když už konečně ukončí školu, neumí si najít zaměstnání, takže opět mají dost příležitostí dostat se do potíží. Závažnější delikventní jednání se začne projevovat v době, kdy skončí školní docházka.

III. SPECIFIKA puberty

Teenageři rádi riskují. Potřebují experimentovat, zkoušet, kolik vydrží - oni, i druzí lidé. Učí se samostatně žít a rozhodovat. Zpočátku, neboť nemají dostatek zkušeností, dělají chyby. Není divu, že rodiče někdy cítí potřebu zasáhnout, neboť je ohroženo zdraví nebo bezpečnost dětí. Většina rodičů má obavy, aby děti nezačaly experimentovat s drogami. Když teenager získá řidičský průkaz, mají strach z nehody. Trápí je chování, které by mohlo vést ke konfliktům s učiteli, policií nebo jinými autoritami. Obávají se sexuálních pokusů, znásilnění nebo nechtěného těhotenství. Nejvíce se však obávají o štěstí svých dětí. Riziko se dá zmírnit tehdy, pokud jsou rodiče dobře informováni o tom, v jaké společnosti se děti pohybují, jak se chovají, ale i děti mají mít dostatek informací například o antikoncepci, škodlivých účincích alkoholu a drog apod.. Rodiče by měli být vzorem pro děti - pokud rodiče kouří, asi těžko přijme dítě názor, že kouření je škodlivé. Rodiče by měli svým dětem říci, že se o ně bojí. Pokud si myslí, že chování dětí je rizikové a může být škodlivé, nepomůže zakazovat ho, ale poukazovat na důsledky takového chování.

3.1 Puberta, drogy a parta, sebedestrukce

V tomto tématu je důležité nahlédnout do nitra rodiny. Tam, kde se rodiče k sobě chovají mile, umí si vzájemně poděkovat, poprosit a mají mezi sebou dobré vztahy je normální, že podobně se budou chovat i jejich děti. Rodina, kde existují přátelské vztahy, umí okamžitě řešit problém, který se vyskytne. Děti mají v rodiče důvěru a vědí, že se jim mohou svěřit. Rodiče si na své děti udělají dostatek času, aby je vyslechli, porozuměli jim a následně jim pomohli. V takovém případě je pravděpodobné, že první experimentování s drogou (například na školním večírku), děti rodičům hned přiznají a ti mohou konat.

V případě rodiny, kde panuje napětí, nikdo s nikým nemluví, každý je jakoby sám za sebe, je větší předpoklad, že děti si budou hledat jiné místo, kde se cítí dobře a kde je o ně zájem. Zde nastává moment, kdy se dítě potřebuje seberealizovat a stává se členem nějaké party. Do party se zapojují většinou děti, které doma nemají uspokojivou sociální blízkost. Život v partě je pro dítě velmi důležitý, neboť tam nachází své místo, přátele, náplň dne. Je už jen krůček k tomu, aby mu nějaký kamarád drogu nabídl. V tomto období si dítě formuje své představy o vlastním životě, o budoucnosti. A když mu nikdo nenaslouchá, řeší to po svém. V partě a při droze se často zdají tyto sny dosažitelné a proveditelné.

A přitom stačí tak málo, rodiče by měli naslouchat snům svých dětí a podporovat je v nich. Časem se některý může vyplnit, nebo ho nahradí jiný sen.

Sebepoškozování a sebedestrukce souvisejí s dvěma faktory. První je vnitřní, tedy osobnost dítěte a druhý je vnější, tedy sociální prvek, což jsou rodiče a kolektiv dítěte. U projevů sebepoškozování je prvek vnější, tedy sociální, podstatně silnější. Sebepoškozování je viditelný jev a pozorní rodiče mohou zasáhnout a problém s dítětem řešit. Sebedestrukce je mnohem závažnější.

Často se tak děje při nástupu na druhý stupeň školy. Rodiče v dobré víře vyberou dítěti školu, ale ono na ni ještě není připraveno (např. osmileté gymnázium, nebo škola s internátním ubytováním), na dítě jsou kladeny mnohem větší nároky, dítě nestíhá, má horší známky, přestože se hodně učí, tak se učí ještě více. Postupně se uzavírá do sebe. Nestýká se už ani s vrstevníky, vystačí si s počítačem a "svým" učením. Jeho nálada je převážně smutná, přestalo se smát. Sebedestrukce začíná. Dítě se ničí tím, že není dostatečně dobré, nic mu nejde, je neschopné, ale - a to je největší problém - s nikým o svých pocitech nemluví. A rodiče si vlastně nemusí ničeho všimnout. Dítě to nedává najevo například změnou hudebního stylu, nebo oblékáním, nebo nechutí k jídlu, je pouze jakoby zakřiknuté. Nejvýrazněji se změna projevuje v zmenšování komunikace s okolím. Rodiče si často mohou myslet, že je to způsobeno "věkem". Ale je to tím, že tyto děti mají pocit, že nic nevědí, že jsou k ničemu a nemají dostatečné sebevědomí. Dítě si myslí, že ničeho nedosáhne, neví, proč by se mělo o něco snažit, tak proč vlastně žít. Snižuje se mu sebevědomí a sebeúcta.

Sebedestrukce je velmi těžko uchopitelná, protože ji nedoprovází hudba, styl oblékání, jde jen o změnu chování, která nastupuje velmi plíživě a pomalu. Časem si rodiče zvyknou na to, že jejich dítě příliš nekomunikuje, že je jen doma u počítače a vyhodnotí situaci, že je to vlastně lepší, než kdyby se mělo flákat po venku. Nemusí řešit drogy, koncerty, útěky z domu. Jde však o rub a líc téže mince. Tato forma sebedestrukce vychází z osobnosti dítěte. Ale k sebedestrukci mohou dítě přivést i vlastní rodiče. V některých rodinách je běžné, že děti mají splnit nesplněné touhy a sny rodičů. Případně jsou oba rodiče velmi vzdělaní a úspěšní a očekávají, že i jejich potomci budou takoví. A když se k touhám rodičů přidají ještě i poruchy učení, pohroma je na světě. Rodiče, kteří vyžadují od dětí stoprocentní plnění školních povinností, neustále jim opakují, že z nich nic nebude, akorát v nich ubíjí jeho sebevědomí a ženou je do náruče sebedestrukce, neboť likvidují jeho již tak nízké sebevědomí.

Je nutné, aby rodiče své děti chválili, neustále jim zvyšovali sebedůvěru a pocit vlastní hodnoty. Vždy je co pochválit, jen je třeba si všímat i maličkosti. A chválit je třeba každý den několikrát. A toto by měli dělat rodiče vždy, když si všimnou, že se jejich dítě uzavírá. Měli by zvolit jemnou techniku, jak vzbudit důvěru, aby dítě s rodiči chtělo mluvit.

3.2 Puberta a životní styl (hudba, počítače, mobily, oblečení, image)

Dnes mají děti mnohem více možností výběru hudby a oblečení, než jak to bylo v minulosti. Rodiče by měli znát hudební styl svých dětí a s tím spojený životní styl. Není to tak těžké, děti rodičům o svých idolech rády popovídají, pokud uvidí opravdový zájem. Případně si rodiče něco mohou nastudovat, aby si o tom mohli s dětmi povídat. Dříve, než odsoudí hip-hopovou hudbu, měli by si vyslechnout slova (a odmyslet si vulgarismy), přičemž mohou s dětmi diskutovat o obsahu písně. Je třeba, aby si rodiče uvědomili, že hudební vzory jsou pro děti velmi důležité a obzvláště ve věku kolem 15 let se s nimi ztotožňují. Pochopit hudbu, kterou děti poslouchají, by mohlo pomoci k tomu, aby je rodiče pochopili.

Současným trendem je počítačová a mobilová gramotnost. Pokud chce být dítě in, musí umět ovládat počítač, chat, sociální sítě a nové typy mobilů. Děti dnes komunikují prostřednictvím internetových sítí více jak osobně mezi sebou. Jejich slovní zásoba je někdy více než hrozná, protože díky počítačům jakoby zapomněly číst. Knihy pro ně přestávají být zajímavé, protože se mnohem raději věnují virtuálním hrám. Tato skupina dětí nemá vypěstované žádné koníčky ani zájmy. Možná k tomu nebyly vedeny od rodičů, a proto se mobil či počítač stal jejich náhradním rodičem. Přes počítač si sdílejí své prožitky, pocity a trápení. Mají stovky přátel, ale reálně nemají nikoho, s kým by si mohly popovídat.

Rodiče nemohou zcela odstřihnout děti od techniky, protože by byly ve škole znemožněny a mohly by trpět pocitem méněcennosti, co si asi nikdo z rodičů pro své dítě nepřeje. Ale počítač se nesmí stát náhradou kamarádů, rodičů a jiných zájmů. Už od první třídy by měli rodiče dávat pozor na to, kolik času dítě stráví u počítače, měli by tento čas korigovat na nutně potřebný - např. vhodná hra limitovaná časem, nebo příprava na vyučování. Odborníci říkají, že v první třídě by dítě mělo trávit jen 15 min. u počítače a další rok je možné vždy přidat po deseti minutách. (T. Cenková)

Většina rodičů dnešních dospívajících dětí má základy výchovy v totalitním režimu. Tento režim všem mluvil do všech oblastí života. Přikazoval, kdy pracovat, kdy odpočívat, kdy se radovat a mj. poukazoval na to, jaké oblečení je vhodné a jaké není. V mnoha rodičích stále přetrvává mentorský přístup k oblečení dětí. Velmi často je kritizují, a čím více je kritizují, tím více jejich ratolesti lpí přesně na tom oblečení, které nejvíce drásá nervy matky či otce. Oblečením děti vyjadřují své postoje k životnímu stylu, hudební skupině, k hnutí. Pro děti v pubertě je image velmi důležitou součástí života. Přes přijetí jejich image se mohou rodiče dostat do nitra dětských duší. Jen je třeba mluvit o tom, co jim je na tom kterém stylu blízké, v čem je láká, v čem jim pomáhá. Základní princip je, přesto že nesouhlasíte s tím, v čem dítě chodí na veřejnosti, nenutit ho do ordinérního oblečení, ale mluvit s ním o tom. Rodiče by však mohli udělat s dětmi dohodu, že, pokud jdou někam samy, ať nosí, co chtějí, ale když jdou někam s rodiči, obléknou si ze svých věcí to vhodné. Je také vhodné, pokud matky v rámci rozhovoru jemně upozorní na to, jak jejich děti v divokém oblečení vypadají a jak to působí na okolí. Děti z těchto podivných oblékacích praktik naštěstí vyrostou.

3.3 Puberta, intimita a sexualita (soukromí. ..)

Adolescenti si až bolestně uvědomují změny svého těla. Mají proto právo na soukromí. Dětský pokoj je jejich územím. Rodiče by měli vždy, dříve než vejdou, zaklepat a pokud si to dítě přeje, mělo by mít možnost zamknout se. Někteří volnomyšlenkářští rodiče, kteří se pyšní tím, že chodí i před dětmi nazí, by měli tento přístup přehodnotit, a měli by si uvědomit, že tím přivádějí děti do rozpaků.

Děti dospívají různým tempem a předčasné nebo opožděné sexuální zkušenosti nejsou nenormální ani úchylné. Většinu rodičů asi šokuje, když zjistí, že jejich 13 letá ratolest začala sexuálně žít, ale netřeba hned přehnaně reagovat. Pokud je chování dítěte jinak v pořádku, nadále dobře vychází s rodiči, jeho prospěch ve škole se nezhoršil, má kamarády a je docela spokojené, neměli by rodiče jeho sexuální chování považovat za katastrofu (i když je to šokuje)

Pokud si však rodiče uvědomí, že jejich děti, zejména dcera se chová opravdu promiskuitně a jejich sexuální chování je zároveň součástí problémového chování, to už je problém. V takových případech je vhodné zmobilizovat všechny síly, požádat o pomoc odborníka, ujistit dítě, že ho rodiče mají stále rádi a podporu nemusí hledat mimo rodinu, pokud na to ještě není zralé.

Sexualita se však neprobouzí u všech dětí stejně. Některé si neumí poradit s pohlavním dospíváním, jiné jej popírají a zdá se, že je sex vůbec nezajímá. Příčiny jsou různé - obavy, pocit viny, strach z různých aspektů vlastní sexuality, někdy i úvahy o homosexualitě, nebo zvláštní postoj rodičů k sexu, který brání dětem začít pohlavně žít. V tomto období dochází často k poruchám příjmu potravy, např. anorexii, které mohou být známkou popírání sexuality a projevem touhy zůstat (alespoň fyzicky) dítětem.

3.4 Téma soukromí

Od nástupu puberty děti potřebují stále více soukromí. I ten nejnevinnější vstup do jejich soukromí může vyvolat odpor. Dospívající děti vyžadují, aby jim nikdo nevstupoval do koupelny. Rodiče si musí uvědomit, že jejich soukromí je třeba respektovat. Zároveň je třeba si uvědomit, že nastal čas na poučení o základních intimních tématech. Otcové by měli tato témata probrat se svými syny, matky by měly věnovat čas dcerám. Osvědčený prostředek je chvíle jen pro sebe. Je dobré jít někam ven a na neutrální půdě (např. při zákuscích, nebo zmrzlině) si důvěrně promluvit.

Rodiče by měli dát dětem prostor na vlastní soukromí i v dětském pokoji. Měly by mít možnost vyzdobit si pokoj podle vlastních představ, rodiče by neměli zapomínat na stydlivost teenagerů a při vstupu do jejich pokoje by měli vždy zaklepat, rozhodně by neměli vstupovat proti jejich vůli.

Rodiče by si měli také uvědomit, že jejich děti jsou nyní citově rozpoložené, přesto by neměli chtít všechno vědět o svých dětech a jejich citech. Měli by počkat, dokud se jim děti samy nesvěří. Je však vhodné mluvit s dětmi a ukázat jim, že rodiče mají zájem je vyslechnout tehdy, když na to budou mít chuť. Děti by měly vědět, že tu rodiče jsou pro ně. Potřebu intimity by mohli rodiče využít k tomu, aby s dětmi navázali důvěrný vztah. Je však důležité si uvědomit, že rodiče nemají právo znát všechny podrobnosti soukromí a intimity dítěte. Choulostivé situace je třeba řešit s nadhledem a velmi takticky. Rodiče musí být trpěliví, laskaví a vstřícní.

3.5 Puberta a poruchy chování (podvádění, lhaní, porušování dohod ...)

Rodiče dospívajících dětí mají často zkušenosti, že jim děti lžou. Odborníci poukazují na 3 nejdůležitější důvody lží.

Strach - dospívající někdy lže proto, že se bojí pravdy a upřímnosti. Možná má strach, že zklame rodiče, nebo někoho z kamarádů. Možná se bojí být vůči rodičům otevřený nebo se bojí rodičovského hněvu, případně toho, že se od něj rodiče odvrátí.

Rodiče stanovili nesplnitelné podmínky - rodiče někdy postaví dospívajícího před situaci, z níž není žádné východisko, a tím ho prakticky nutí lhát. Znamená to, že rodiče stanoví pravidla, která jsou nerealistické, takže dítě nemá jiné řešení, jen lhát. Například se to týká zákazu setkávat se s kamarády, kteří podle rodičů dítě negativně ovlivňují. Dítě na rodičovský zákaz reaguje tak, že i rodičům něco slíbí, ale s kamarády se setkává, bylo by pro něj divné a trapné vysvětlovat kamarádům, že mu to rodiče zakazují. Proto je s nimi, ale má výčitky svědomí vůči rodičům.

Život dospívajícího je i tak velmi komplikovaný, proto by rodičům mělo záležet na tom, aby nevytvářeli zbytečná pravidla a kladli na dítě další nesplnitelné požadavky.

Zkratové myšlení - dospívající často lžou proto, neboť je to jednodušší, než říct pravdu. Ohledně podvádění cítí vnitřní konflikt. Shledají praktičtější zalhat. Rodiče toto všechno mohou pochopit, ale neměli by dopustit, aby se klamání a podvádění stalo základní výbavou chování dospívajícího potomka. Musí stanovit zásadu nulové tolerance, která je postavena na tom, že podvody se tolerovat nebudou a že se nepřijímá ani milosrdná lež. Je však třeba vysvětlit to dospívajícímu dítěti jasně, srozumitelně a bez kázání. Musí si však uvědomit, že podvod je podvod. Pokud to nejde a dítě se bouří, platí druhá zásada - zůstaňte s dítětem v kontaktu, i když bude problém pokračovat. Dítě navzdory chybám musí vědět, že ačkoli koná nesprávně, že jeho temnou stránku znáte a že ho i tak přijímáte. Je důležité, aby rodiče vysvětlili dítěti, že i když poruší některé pravidlo, bude lepší, když řekne pravdu, než když je přistiženo při lži. Zároveň by rodiče neměli vyvolávat u svých dětí pocit, že je každou sekundu kontrolují. To totiž děti vede k větší tvořivosti při vymýšlení podvodů.

IV. RADY, JAK PŘEŽÍT pubertu

  • Když se rozhněváte, řekněte proč
  • Nedělejte ze sebe tichého trpitele - neuzavírejte se, vypadá to pak, že protivníka nemáte rádi
  • Neodpovídejte na křik křikem, tím jen zhoršíte situaci
  • Navrhněte přerušení hádky, aby se utišily vášně. (Například: "jdu si teď zatelefonovat, ty se zatím dej večeři a pak to dořešíme ....")
  • Přestávka nesmí být trestem (nepoužívejte: "Jdi do svého pokoje a nevracej se, dokud tě nezavolám ..."
  • Nenechte se vtáhnout do aliance proti partnerovi (není fér, pokud řeknete: "já bych tě pustila, ale víš ... otec ...")
  • Při hádkách se soustřeďte jen na její předmět. Nevytahujte staré prohřešky. (Pokud řeknete: A další věc je ..... určitě se hádka změní na zuřivý boj.)
  • Neironizujte a nevysmívejte se.
  • Vše ovlivnit nemůžete - nepřimějete ho, aby se učil víc, než chce, ani aby si dokončil úkol, když to nemá v úmyslu. Vy ho můžete jen upozornit na důsledky takového chování.
  • Nechte je samostatně se rozhodovat, i když si myslíte, že dělají chybu.
  • Nechte je nést důsledky jejich rozhodnutí
  • Buďte připraveni poskytnout radu, pokud o ni požádají
  • Dovolte jim, aby se oblékali podle současné módy. Pokud se vám nelíbí oblečení, nebo to, jak v něm vypadají, poukažte bez urážek na jejich nedostatky a nabídněte praktickou pomoc.
  • Nekritizujte jeho kamarády, požádejte ho, aby kamarády přivedl domů a zařiďte, aby se u vás cítili dobře. Dejte najevo, že chcete kamarády lépe poznat.
  • Vysvětlete, proč vám kamarád dělá starosti, pokud si opravdu myslíte, že některý má na vaše dítě špatný vliv. Zároveň důvěřujte svému dítěti, když bude dospělé, větší sociální dovednost, větší sebedůvěra a to, co jste do nich vštípili (hodnoty, pravidla, tradice) jim umožní rozlišit, co je dobré.
  • Akceptujte rozvíjející se sexualitu svých dětí. Sex je jednoznačně soukromá věc. Ale dbejte na dobrou informovanost a povídejte si s dětmi o sexu vždy, když se naskytne vhodná příležitost. Pokud vám rozhovory způsobují rozpaky, mějte doma dostatek knih s příslušnou tématikou.
  • Pochopte, že změny chování teenagerů v období puberty jsou sice složité, ale přežilo ji už mnoho milionů puberťáků a dnes téměř normálně žijí a dále se trápí se svými dospívajícími.
  • Nemyslete si, že zvládnete všechny problémy jen vlastní inteligencí, instinktem a dobrou vůlí. Klidně požádejte o pomoc odborníky.

V Senci, dne 14. 8. 2013.
Zpracovala: PhDr. Mária Kerekešová, PhD.

Překlad a korektura: Mgr. Zdeňka Munduchová, Monika Dietrichová


Použité zdroje:

FENWICKOVÁ E., Adolescencia, ako prežiť obdobie dospievania, INA, Bratislava, 1994, ISBN 80-85680-32-7

ŘÍČAN P., S dětmi chytře a moudře, Portál, Praha, 2013, ISBN 978-80-262-0343-8

KOPŘIVA P. a spol., Respektovat a být respektován, Spirála, 2007, ISBN 80-901873-7-4

CENKOVÁ T., Jak přežít pubertu svých dětí, GRADA, Praha, 2010, ISBN 978-80-247-2913-8

TOWNSEND, J., Hranice a dospívajíci, Návrat domú, Praha, 2009, ISBN9 78-80-7255-191-0