Komunikace dotykem – dotyková terapie


Budování připoutání v náhradní rodině

Všechny děti žijící v dětském domově nebo v jiné výchovné instituci prožily psychickou bolest. Buď na samém začátku, když se jich rodiče vzdali hned po narození, nebo při bolestném zneužívání a zanedbávání, které zažívaly jako starší. To, jak dítě na zraňování reaguje, je velmi individuální a těžko pochopitelné. Některé děti zřejmě nejsou tak odolné jako jiné. Tím, že jejich zranění plně přiznáme a dovolíme jim, aby oplakaly svoje ztráty, mohou se s pomocí náhradních rodičů vydat dále směrem ke zdravějšímu a plnějšímu životu. Zraněné děti často zraňují ostatní, obzvláště ty, kteří se jim snaží přiblížit. Jsou vlastně jako ježkové, jsou heboučké a jemné v nitru, ale tvrdé a pichlavé zvenku, a to nejvíce, když se cítí ohrožené. Děti a jejich náhradní rodiče se tak ocitají ve složitých situácích. Je potřebné si uvědomit, že být zraňovaný a být schopný zraňovat jsou dvě strany stejné mince. Oboje je naší součástí a nezbývá nám nic jiného, než obojí přijmout. Když se zaměříme jen na jednu stranu a nebudeme brát na zřetel druhou stranu, zvyšujeme tím pravděpodobnost, že se naše bolest bude opakovat i v budoucích generacích. Pokud však přijmeme celou pravdu bez obviňování a odsuzování, otvíráme tím reálnejší a lidštější cestu k řešení.

Termín porucha připoutání vzbuzuje u náhradních rodičů velkou pozornost, protože většina dětí přichází do nových rodin s určitými příznaky psychické deprivace a s určitými poruchami připoutání. Je to celkem přirozené, když si uvědomíme, jakým druhem péče většina z nich prošla, než se dostala do náhradní rodiny.

Na to, aby byl vytvořen bezpečný vztah, musí být rodiče pro dítě fyzicky dostupní, citliví k jeho chování a k jeho emocím. Současně musí akceptovat vyjádření pozitivních i negativních emocí dítěte a poskytnout mu oporu a náklonnost. Též musí mít schopnost reagovat na dítě bez nereálných očekávání a zkreslení. Kromě toho je velmi důležité, aby náhradní rodiče projevovali zájem o minulost dítěte. Za normálních okolností si děti vytvářejí smysl pro vlastní minulost, která je souvislá, kompaktní a příčinně propojená. To, jak interpretují svoje minulé zkušenosti, ovlivňuje jejich chování v přítomnosti a má vliv na to, jak se budou chovat v budoucnosti. Pochopení těchto souvislostí umožňuje dítěti využívat minulou zkušenost na řešení aktuálních problémů, předvídání událostí,  řízení a kontrolu svého chování.

Zdroj:

Sládeková, E. , Návrat, Bratislava 2005

Roháček, M., Matej, V., Situácia detí žijúcich mimo rodiny na Slovensku, Alternatíva, Bratislava, 1995

           

Dotyková terapie

 

Připoutání

Dítě se rodí jako bezbranný tvor. Proto musí mít blízkou osobu, která zpočátku zabezpečuje všechny jeho potřeby - biologické i psychické. Když dítě pocituje nějakou potřebu (je hladové, má žízeň, je počurané nebo má strach), ohlásí ji tím, že je neklidné a začne plakat. Dospělý, který se o něj stará, na to okamžitě zareaguje a jeho potřebu uspokojí - to znamená, že máma dítě přebalí nebo ho nakrmí. A ono je vzápětí spokojené. Později však znova ohlásí jinou potřebu. Matka přijde, jeho potřebu opět uspokojí a dítě je zase spokojené... Když je cyklus Potřeba - Neklid - Uspokojení potřeby – Spokojenost, pravidelný a dlouhodobý, dítě to vnímá pozitivně. Cíti se dobře, protože ví, že každá potřeba, kterou ohlásí, bude uspokojená a jeho nepohoda nebude trvat dlouho. Ví, že je v bezpečí a může se absolutně spolehnout na svého opatrovníka. Jinými slovy, může se bezpečne připoutat. Toto se děje v normální rodině.

Když však dojde k přerušení tohoto cyklu, dítě sice ohlásí svoji potřebu, ale protože uspokojení nepřichází, cíti se dezorientované a nechápe, co se děje. Obvykle k tomu dochází tehdy, když je například dlouhodobě nemocné a hospitalizované v nemocnici, nebo je v ústavní péči. Tam je běžné, že dítě pláče, nebo je hladové, ale sestrička nepřijde okamžitě, ale nakrmí ho až tehdy, když je čas krmení. Tak se stane, že dítě, i když má nějakou potřebu, už v podstatě neočekává její uspokojení. Začne být nespokojené, nemocné, může trpět poruchami spánku, poruchami přijímání potravy, dokonce se může zastavit jeho normální růst, až nakonec bude působit dojmem zaostalého dítěte. V extrémních případech dítě úplně přestane hlásit svoje potřeby. Může být velmi neklidné, nebo naopak nebude vůbec plakat. Například děti z dětských domovů, když přijdou do normální rodiny, nepláčí ani se nesmějí. Problém však mohou mít i děti v běžné rodině, pokud jsou rodiče chladní nebo příliš zaměstnaní na to, aby se dítěti plně věnovali, stimulovali ho ve vývoji, dotýkali se ho.

 

Vztah mezi dotykem a připoutáním

Poslední výzkumy mozku hovoří o tom, že schopnost připoutání se, je největší do 2 až 3 let života dítěte. Jestliže se tento vztah nevytvoří, později je to o mnoho těžší. Mozkové buňky a nervové spojení, které se nestimulují ve správném čase, dostatečném množství a  kvalitě, jednoduše odumřou. Na CT mozku je například krásně vidět rozdíl mezi mozkem zdravého dítěte připoutaného a mozkem dítěte, které je nepřipoutané - tam se mnohé spoje dostatečně nerozvinuly. Při výzkumech se přitom zjistilo, že tzv. bezpečné připoutání se k matce či otci, tedy ideální, má jen 64% dětí na celém světě.

Jak vyplývá z výzkumů, je velký vztah mezi dotykem a připoutáním se. Dalo by se říci, že připoutání se je o dotycích, o fyzickém kontaktu. Matka se při běžné péči dítětě ustavičně dotýká - ať už ho krmí, přebaluje, převléká nebo koupe. A tyto dotyky mají velký význam i pro rozvoj mozku. Mozek a pokožka jsou totiž velmi úzce spojené. Odborníci to zdůvodňují tím, že mozek a kůže vznikly v ontogenetickém vývinu z té samé buňky. Proto se při léčbě různých poruch osvedčily masáže. Například pomocí masáží se léčí i problémy dětí, které přicházejí do náhradní rodiny s psychickou deprivací. Některé malé děti mohou doslova nesnášet dotyk, jsou strnulé, jakoby se nedokázaly uvolnit, a to buď proto, že příjemný dotyk nikdy nepoznaly, nebo proto, že je týrali a bili. V takových případech právě masáže tzv. bezpečných ploch na těle (chodidla, dlaně) pomáhají vytvářet pozitivní vztah mezi rodičem a dítětem. Děti, které se nepřipoutají k mateřské osobě, mívají později různé problémy. Bývají agresivní, neumějí vytvářet vztahy s vrstevníky, mívají poruchy učení, sklony předvádět se. V dospělosti mají potíže najít si životního partnera, jejich manželství bývají nestabilní a často si nedokáží vytvořit vztah připoutání ani ke svým dětem. Samozřejmě to neplatí vždy. Toto není nezvratný stav, dá se na tom pracovat. Děti z ústavní výchovy, které se dostanou do náhradní rodiny, kde rodiče mají zájem poskytnout jim plnohodnotný vztah, se mohou připoutat. Dítě se však samo od sebe nepřipoutá k dospělému člověku, ta nabídka musí přicházet od něj.

 

Co je pŕipoutání

Připoutání je definované jako psychologické spojení mezi lidmi, které umožňuje, aby měli pocit vzájemné důležitosti jeden pro druhého. Vzniká postupně s časem a zahrnuje soustavnou aktivitu ze strany rodiče s cílem splnit fyzické a emocionální potřeby dítěte. Je to svoji povahou oboustranný jev, který sílí tak, jak sílí vztah mezi rodičem a dítětem. Začíná se rozvíjet, když malé dítě iniciuje potřebu a rodič odpovídá, napĺňuje ji. Protože fyzické a emocionální potřeby soustavně plní stále stejný pečovatel (obyčejně rodiče), dítě se naučí, že je v bezpečí a jistotě, a že této vnímavé osobě může důvěřovat. Připoutání je podstatou jakéhokoliv důvěrného vztahu. Umožňuje dítěti, aby si rozvinulo pocit bezpečí a jistoty. (Schooler, 1999, s. 99) Schopnost vytvořit si bezpečné připoutání k rodiči (nebo pečovateli) je reakcí naučenou v raném dětství. Děti v institucionální péči nebo v problematických rodinných situacích často nemají možnost naučit se této reakci. Laskavý, něžný, starostlivý dotyk, zvuk, pohyb, upřený pohled do očí rodiče jsou primárními stimuly, které vytvářejí bezpečné prostředí, pocit jistoty a připoutání. Ideální by bylo, kbyby každé dítě získávalo dostatek starostlivých dotyků od okamžiku narození. Faktem však je, že většina dětí, které jsou nuceny z rozličných důvodů žít mimo svoje biologické rodiny, tedy děti sociálně a emočně narušené s poruchami připoutání, velmi pravděpodobně nezažívaly starostlivý dotyk a napĺňování všech svých potřeb od začátku svého života.

Jak uvádí Matejček (1994 s. 59) „rodičovská identita je jedním ze základních rozměrů osobnosti človeka. To, jak se v rodičích a vychovatelích utváří, má dalekosáhlý určující vliv na sociální rozvoj dítěte.“

Existují příklady toho, že biologičtí rodiče se vzdají svého dítěte, nebo mu vážně ublíží, což svědčí o tom, že pokrevní vztah není zárukou psychologického přijetí své role rodiče. Zároveň však existují příklady toho, že se dospělí lidé rozhodnou přijmout do své rodiny dítě, se kterým je neváže pokrevní vztah. To je důkazem toho, že „hlas krve“ není podmínkou psychologického přijetí role rodiče.“ Matejček (1999, s. 60) v této souvislosti hovoří o tom, že „biologické a psychologické rodičovství existují vedle sebe a spolu, jedno však není podmínkou druhého.“

 

Vztah rodič - dítě

Dítě nepřijímá jako rodiče toho, kdo se prokazuje úředním potvrzením biologického rodičovství, ale toho, kdo se k němu otcovsky a mateřsky chová. Podla Bowlbyho studie je prokázané, že „specifickou podstatou vztahu mezi dítětem a rodičem není to, že ho někdo krmí a způsobuje mu tělesnou příjemnost, ale to, že mu poskytuje oporu a jistotu v poznávání neznámého,...že ho osvobozuje od svazujícího pocitu úzkosti“ (Matejček, 1999, s. 61). Vztahy, které vznikají v rodině se vyznačují trvalostí a hĺoubkou. Nejsou časově omezené na dobu, během které žijí děti s rodiči ve společné domácnosti, proto dávají oběma stranám pocit bezpečí a jistoty.

Vztah rodiče a dítěte vzniká přirozeně touhou po dítěti, jeho početím a narozením. Děti se však rodí i neočekávané a nechtěné. U náhradního rodičovství touha po dítěti předchází vždy vzniku vztahu rodič – dítě. Výhodou je to, že dítě do ní nevstupuje náhodně ani nechtěné. Přijetí dítěte vždy předchází období zvažování, získávání informací a vědomého rozhodnutí. J. E Schooler (1999) hovoří o osvojitelském vztahu jako o „vztahu založeném na slibu“.

Pro vytvoření kvalitního vztahu mezi náhradním rodičem a dítětem je v první řadě potřebné získaní důvěry ze strany dítěte. Děti v adaptační fázi testují, co všechno si mohou k náhradním rodičům dovolit. Překlenutí tohoto období a projevení úplné akceptace dítěte je klíčovým momentem. Období testování vztahu se může vrátit a zopakovat i vícekrát, protože děti bývají častěji znejistěné svojí situací oproti dětem, které byly například osvojené. Na takovou situaci by měla být náhradní rodina dobře připravená, aby nebyla překvapená a aby svojí nepřiměřenou a neadekvátní reakcí nezmařila možnost vybudovat ve své domácnosti skutečnou rodinnou atmosféru.

Matějíček uvádí (1999, s.45) „každá jednotlivá forma náhradní péče, ať už rodinné či nerodinné, má své přednosti a svá specifická úskalí, má určité rozpětí svých indikací i kontraindikací. Neplatí tu hodnocení a kategorizace ve smyslu lepší – horší, nýbrž „jiné“, osobité, specifické, v určitém konkrétním případě „vhodné“ či „méně vhodné“. Všem formám náhradní péče je však jedna základní charakteristika společná – dítě je vychováváno lidmi, jimž se nenarodilo. Genetickým vkladem do života je vybavili cizí a zpravidla docela neznámí lidé. Jeho nynější vychovatelé neměli možnost „sžít se“ s ním v době jeho prenatálního vývoje, neprožívali jeho porod a nesdíleli s ním první období postnatálního vývoje. Přijali je jako „cizí“, či jinak řečeno, jako „velkou neznámou“. Následkem toho před nimi stojí zcela osobitý úkol, tj. naučit se mu rozumět, přizpůsobit se mu, upravit svůj životní rytmus a styl tak, aby vyhovoval nejen jim samým, ale i tomuto „neznámému“ dítěti.“

„Děti a jejich náhradní rodiče se nacházejí ve velmi specifické situaci. Jak může dojít k vytvoření pouta s dítětem, když se tak nestalo už při jeho narození? Jak se podaří zacelit rány z nuceného oddělení, které dítě utrpělo v důsledku odloučení od biologické matky? Propojení se děje v obou směrech, rodiče si vytvářejí pouto směrem k dítěti a dítě se připoutává k rodičům. Forma dotykové terapie, která se používá v rámci podpůrného programu pro náhradní rodiče a přijaté děti představuje metodu, která může pomoci sjednotit a vytvořit citová pouta potřebná pro bezpečný a pevný vztah“ (Paine, 2004).

 

Zdroj

Vic Pike, Sandy Anderson, LMFT, spracované pre Návrat o. z. Bratislava

 

 

 

Hlavní typy chování spojené s připoutáním

Bezpečné připoutání (secure attachment) – dítě používá matku jako základnu pro objevování prostředí. Po krátké separaci dítě vítá rodiče s úsměvem, vokalizací nebo gestem. Když je dítě něčím znejistěné, vyhledává kontakt s rodičem, po uklidnění se vrací zpět k objevování okolí.

Vyhýbavé připoutání (avoidant attachment) – dítě zkoumá okolí, ale projevuje málo citů vůči rodiči nebo se nevrací k rodiči jako k bezpečné základně, při následné separaci, když zůstane samo, je jeho reakce minimální, bez známek úzkosti a strachu. Po návratu rodiče se dítě vyhýbá očnímu kontaktu s rodičem, když ho rodič vezme do náručí, dítě ztuhne, odtahuje se nebo projevuje odstup od rodiče, např. tím, že se více zajímá o hračky než o interakci s rodičem.

Ambivalentní anebo rezistentní připoutání (ambivalent or resistent attachment) – dítě je pozorovatelně úzkostné při vstupu do místnosti, často je pasivní a nezkoumá okolí, po separaci, kterou dítě prožívalo jako velmi stresující, dítě projevuje znaky zájmu o kontakt, které jsou provázané se známkami odmítnutí nebo záchvatů zlosti, nebo dítě zůstane pasivní nebo príliš rozčilené na to, aby vůbec projevilo zájem o kontakt. Přítomnost rodiče není pro dítě uspokojující.

Dezorganizované nebo dezorientované připoutání ( disrganizedor disoriented attachment) – chování dítěte na první pohled chybí nějaký cíl, záměr nebo vysvětlení (např. stereotypy, zmatek, dezorientace, neúplné nebo přerušované pohyby).

 

Připoutání a psychopatologie

Mezinárodní klasifikace chorob (ICD – 10) Světové zdravotnické organizace, stejně jako i Diagnostický a statistický manuál psychických poruch (DSM – IV – TR) Americké psychiatrické asociace, má začleneny poruchy spojené s poruchami attachmentu. Výzkumy potvrzují souvislost poruch připoutání s dalšími psychopatologickými poruchami: hraniční porucha osobnosti, autismus, problémy v chování (agresivita, deprese, disociativní porucha, bipolární porucha)

 

Rizikové faktory spojené s připoutáním mají výrazný vliv na vznik psychopatologie:

  • Nemožnost vytvořit vztah připoutání v období mezi 6 měsícem až 3 roky (absence matky)
  • Vznik jasných forem nejistého připoutání jako reakce na špatnou péči v raném období života
  • Výrazné separace či trvalá ztráta osob, ke kterým je dítě připoutané

 

Symptomy dítěte s problémem v připoutání

  • Celkové neprospívání ve vývoji
  • Deprese
  • Separační úzkost
  • Zmnožené a zjevně nevysvětlitelné strachy
  • Početné a dlouho trvající záchvaty vzteku
  • Nesoustředěnost a nepozornost
  • Impulzivita
  • Nekontrolovatelný vztek
  • Stažení se
  • Irritabilita ( popudlivost, prchlivost, dráždivost, přecitlivělost, vznětlivost, hněvivost)
  • Chybějící reakce na lidský kontakt či letargie
  • Nerozlišující sociabilita a plytkost ve vztazích

 

 

Psychická deprivace a její projevy

Pojem psychická deprivace se v oblasti práce s dětmi v náhradní péči a výchově používá velmi často. Podle Langmeiera a Matějíčka je psychická deprivace „stav, který vzniká následkem takových životních situací, kdy subjektu není dána příležitost uspokojovat některé základní psychické potřeby v dostatečné míře po dost dlouhou dobu“ (Matějíček, Bubleová, Kovařík, 2000, s.8).

Déĺka doby, která je potřebná, aby se u dítěte projevila psychická deprivace je závislá na osobnostních charakteristikách dítěte, na jeho věku, psychickém stavu, citovém založení.

Jak uvádí M. Vágnerová (2000, s.45) „důsledkem deprivace může být zpomalení nebo deformace vývoje.“ S tímto faktem musí počítat i náhradní rodiče, kteří převezmou dítě z dětského domova. Nejvýrazněji se důsledky psychické deprivace projevují v adaptační fázi. Dlouhodobá psychická deprivace může dítě poznamenat na delší dobu, může ovlivnit jeho schopnost navazovat vztahy, schopnost aktivního využívání volného času, jeho sebeuvědomění i jeho schopnost učit se a přijímat nové podněty, protože v kritickém období svého vývoje nebylo pod vlivem potřebné stimulace.

„Dítě, které není dlouhodobě nikým citově akceptované a pozitivně hodnocené, které nemá pro nikoho osobní význam, nebude ho mít ani pro sebe samého, bude nejisté a dezorientované. Pro malé dítě má najvětší význam chování matky. Pokud matka ve své mateřské úloze selhává, nebo chybí, dítě samo sebe hodnotí negativně. Není tak uspokojována ani jeho potřeba potvrzení vlastního významu. Tyto děti mívají i v pozdějším věku velmi nízkou sebedůvěru, považují se za méně hodnotné a bezvýznamné. Důsledkem emocionální deprivace bývají problémy v té oblasti socializace, kde jde o přijetí hodnot, norem, o rozvíjení rolí a diferenciaci mezilidských vztahů“(Vágnerová, 2000, s.69).

 

Projevy psychických zranění dětí

Uzavřenost, cucání prstů, kývání, bouchání hlavou, agresivita – navenek vůči jiným lidem, - do nitra (sebepoškozování), onanování, masturbace, zneužívání stejného pohlaví, odmítání dotyků, pomočování, pokakávání, povrchní vztahy, nestálost, vybudování si vlastního světa, „dotěrnost“/lepení se na lidi/, negace ostatních lidí, členů rodiny, nadměrné hromadění věcí, přivlastňování si cizích věcí, krádeže, neúcta k věcem /ničení hraček/, neklidný spánek/výkřiky ze sna, noční děsy/, zlost, žárlivost, lhaní, nízké sebevědomí, sebehodnota, egoismus, nadměrný strach, zajíkávání, fóbie ze zvířat, z lidí, ze samoty, projevy závislosti („absťáky“), přejídání se, vynucování si fyzického kontaktu, strach ze samoty (že zůstane sám), citová nenasytnost, nekontrolované chování v přítomnosti cizích lidí, Ignorace kolektivu (když už nejsem nejlepší, budu aspoň nejhorší).

 

Základní psychické potřeby dítěte

  1. Matějíček (2002, s.84 – 90) zformuloval pět hlavních psychických potřeb dítěte, k jichž napĺňování dochází v prostředí rodiny.
  • Potřeba stimulace, dostatečného množství podnětú
  • Potřeba smysluplného světa
  • Potřeba lásky – citového bezpečí
  • Potřeba identity, najít si místo ve společnosti
  • Potřeba životní perspektivy, otevřené budoucnosti

 

V první řadě jde o potřebu dodání podnětů v přiměřeném množství a variabilitě. Dítě potřebuje být podněcované, stimulované v oblasti zrakové, sluchové, hmatové, atd. Nejpřirozenějším zdrojem smyslové stimulace je každodenní tělesný, zrakový a řečový kontakt s dítětem: Důležité je, aby podněty odrážely určitou pravidelnost a srozumitelný systém, který je zprostředkovaný nejčastěji matkou. Souvisí to s potřebou porozumět světu, aby se dítě do něj mohlo začlenit. Dítě potřebuje okolo sebe nejen rozličné hračky, pěkné prostředí, ale hlavně lidi, kteří se s ním mazlí, laskají ho, usmívají se na něj. Všechny tyto podněty působí kladně na jeho celkový vývoj. Jejich nedostatek nebo jednostrannost, vývoj dítěte narušují a zpomalují.

Potřeby na druhé úrovni navazují na předcházející úroveň. Dítě potřebuje mít okolo sebe smysluplný svět, tj. stálost věcného a sociálního prostředí, které dítě prostřednictvím matky poznává a orientuje se v něm. Děti již v kojeneckém věku projevují radost, když ve svém prostředí objeví nějaký systém, nějakou pravidelnost, kterou mohou vlastní činností ovlivnit. Dítě se aktivně zmocňuje světa a úspěchy ho podněcují k dalším aktivitám. Změny prostředí, hlavně sociálního např. při přechodu do ústavního prostředí dítě traumatizují, protože ztrácí všechno, co už chápalo. Jeho vývin se může přechodně vrátit na nižší úroveň, dochází k přechodné regresi.

Třetí úroveň psychických potřeb zahrnuje citové, emocionální potřeby. Jde především o potřebu trvalého kladného vztahu k mateřské osobě (nemusí to být biologická matka), dále potřeba kladného opětovaného vztahu k ostatním členům rodiny, později k vrstevníkům, což se obzvláště projevuje ve věku puberty. Dále je to potřeba důvěrných vztahů mezi chlapci a děvčaty, potřeba životního partnera a u většiny lidí v dospělosti potřeba mít děti, svoje potomstvo.

Čtvrtá, tj. sociální úroveň úzce souvisí s citovou. Dítě si v interakci s okolím postupně uvědomuje svoje „JÁ“, vytváří si svoje sebevědomí, sebepřijetí, svoji identitu, kterou dotváří v období dospívání. Každý má potřebu být přijímaný a někam patřit – do rodiny, do skupiny kamarádů, do pracovního, zájmového, duchovního prostředí a dalších společenství a mít tam přijatelnou roli a pozici.

Velmi důležitou potřebou se jeví společné sdílení otevřené budoucnosti. Tuto společnou budoucnost má dítě právě v rodině. Je to potřeba tak důležitá, že někdy bývá uváděna jako samostatná pátá úroveň v rámci psychických potřeb.

Všechny tyto potřeby nemůže mít dítě uspokojované ani v jakkoliv dobře vedeném dětském domově, ale stejně tak ani v mnohých rodinách, ve kterých rodiče svoje děti zanedbávají, ubližují jim, ponižují je nebo je dokonce týrají.

 

 

Jak milovat svoje dítě – tělesný kontakt

To, co je životně důležité pro každé dítě, je – láska, vzájemný kontakt a komunikace. Dávají mu pocit bezpečí, štěstí, jistoty, že někam patří. Dítě si tak může uvědomovat samo sebe a poznávat svět. Bránami, přes které dítě poznává, že je milované, jsou projevy lásky a to jednak pohledem, tělesným dotykem, soustředěnou pozorností, nasloucháním, vřelým slovem, ale i humorem.

Dítě - a v podstatě každý človek - potřebuje přiměřený a stálý tělesný dotyk (tělesným dotykem myslíme jakýkoliv druh tělesného kontaktu: polibek, objetí, lechtání, škádlení, poplácání po zádech nebo rameni, žertovné šťouchnutí do žeber, pocuchání vlasů, zápas, strkání se, přátelské pošťuchování nebo boxování, potřesení ruky ve chvílích vítězství, jemný nebo krátký dotyk ruky položené na rameno, hřbet nebo ruku, když procházíme okolo něj.)

Detailní sledování dětí v druhé polovině prvního roku života /prováděného v Anglii především R. H. Schaffer se svými spolupracovníky/ ukázalo, že většina dětí se ráda mazlí, že je to dokonce jejich živel. Přitulí se, hledají teplo mateřské náruče, vysloveně roztají pod dotyky mateřské ruky, ale i hrubšího otcovského pohlazení.

Ale je asi 20% dětí, které takovou intimitu tělesných dotyků a kontaktů nemají velmi rádi a raději se jim vyhnou. A jsou dokonce některé, které je přijímají s odporem a rozhodně se jim brání. Toto je třeba mít na paměti, protože se stává, že rodiče, kteří mazlivost dítěte pokládají za samozřejmost, mohou být zklamaní a mohou mít tendenci vnucovat se dítěti a k mazlení ho jednoduše přinutit. Přitom je psychologickým výzkumem dokázané, že jde o děti úplně normální – jen nemazlivé. Dobrý, pevný, stabilní a vyrovnaný vztah potřebuje souhru v těchto základních tendencích. Pro dítě je důležité, aby se rodiče v takovém případě citlivě přibližovali a přizpůsobovali dítěti.

 

Potřeba tělesného dotyku u chlapců

Zdroj:

Hujdič, T., Rodičia jako detské ihrisko, Bratislava, 2002

 

Někdy si rodiče myslí, že potřeba citových projevů, obzvlášť tělesné povahy, je tím menší, čím je chlapec starší. Ve skutečnosti však potřeba fyzického kontaktu u chlapců nikdy nevymizí, jen se s přibývajícím věkem mění její podoba. Čím víc citových potřeb chlapce bude uspokojených kontaktem očí či fyzickým kontaktem, obzvlášť z otcovy strany, tím lépe najde svoji mužskou identitu a tím mužnejší bude.

Malý chlapec potřebuje rodičovskou náruč, laskání, mazlení, objímání a polibky. Tento druh fyzického kontaktu je pro chlapce rozhodující od narození až do věku 7 – 8 let. Čím je chlapec starší tím víc touží po „chlapském způsobu“ fyzického kontaktu, jako je například zápas, silné obětí, přátelské dorážení...

 

Potřeba tělesného dotyku u děvčat

Jejich potřeba fyzického kontaktu se vyvíjí jinak než u chlapců. U děvčat se fyzický kontakt, zvláště jeho nežnější forma, stává důležitějším, až když jsou starší. Tato potřeba vrcholí okolo jedenáctého roku, zvláště z otcovy strany. Nežná láska je pro děvčata důležitá v období před dospíváním, protože je součástí přípravy na dospívání. Tato příprava má u děvčat dva důležité aspekty: její sebehodnocení a sexuální identitu.

Sexuální identita u děvčat znamená její potvrzení v roli ženy. Děvče ji v tomto věku získává především od svého otce. Otec pomáhá dceři v nalezení její sexuální identity zejména tím, že ji kladně přijímá. Dělá to tak, že uplatňuje bezpodmínečnou lásku, oční kontakt, fyzický kontakt a soustředěnou pozornost.

V naší společnosti se setkáváme s tím, že čím je dcera starší, tím nepříjemněji se otec cítí ve své roli. Své dceři má projevovat cit, který potřebuje, zejména v období před dospíváním (10. – 11. rok). A tak se stává, že když dívka dospěje do období, kdy nejvíce potřebuje něžné city a bezpečné dotyky svého otce, on se při fyzickém kontaktu někdy cítí trapně a nepříjemně.

 

Dotyková terapie a dětská masáž

Dětská masáž jako forma dotykové terapie je důležitým pomocníkem na cestě budování a posilování pouta a citové vazby mezi rodiči a dětmi a to obzvlášť v případě náhradních rodičů a jejich přijatých dětí. Výzkumy posledních let potvrzují význam dotykové terapie, která se využívá u předčasně narozených dětí, dětí se zvláštními potřebami (kam můžeme zařadit děti s tělesným, či mentálním postižením, děti s poruchami pozornosti, učení, chování, DMO, ADHD syndromem). Co je pro nás důležité je to, že má nesmírný význam pro děti s poruchami připoutání a tzv. dětmi sociálně a emočně narušenými (takovými naše přijaté děti jsou, i když ne vlastní vinou).

Dotyková terapie je univerzální, dá se aplikovat nejen u maličkých dětí, kojenců, batolat, u menších, či u starších dětí, u adolescentů, u zdravých, či postižených dětí. Je možné používat ji i u dospělé populace a výrazně může pomoci starým lidem.

Proč je dotyk důležitý?

KŮŽE je největší orgán našeho těla. Zahaluje naše tělo, tvoří bariéru mezi tím, co se nachází uvnitř, a tím, co se děje venku. Kůže nás chrání před množstvím vnějších vlivů. Je cestou k našemu nejintimnějšímu fyzickému a psychickému nitru. Součástí kůže jsou i sliznice, které tvoří úlohu vnitřní vrstvy, čímž vytvářejí nitrotělní „povrch kůže“.

Kůže i sliznice komunikují s mozkem pomocí malých receptorů, kterých existuje velké množství. Každý z nich má vlastní strukturu a funkci. Na každém čtverečním centimetru se nachází 1000 – 5000 různých receptorů, přičemž nejblíže pod povrchem pokožky se nacházejí na dlani, na konečcích prstů na rukách a palcích na nohách a též na rtech.

Citlivost kůže je jednou z nejdříve rozvinutých a nejzákladnějších funkcí těla. Stimulace kůže je nutná pro organický a psychologický vývoj člověka. Důvodem je skutečnost, že mozek a kůže se při vývoji plodu v děloze vyvíjejí z téže buňky, která se rychle začne dělit. Ve 20. týdnu nitroděložního vývoje je u plodu plně rozvinutý hmat a dále se rozvíjí jako první ze všech smyslů. Vědecké objevy dokázaly, že nervová spojení v mozku se začínají vytvářet a vyvíjet prostřednictvím dotyků. Dotýkání se plodu v děloze zvyšuje energetické toky a tím podporuje vývin nervového systému. Dítě má následně rozvinutější silnější a komplexnější nervové funkce v celém těle. Dotyk se stává důležitým komunikačním nástrojem a nutnou potřebou. Nervová spojení vytvořená v raném dětství ovlivňují všechny aspekty života dítěte i v období dospívání, ale i později (to znamená vývoj inteligence, koordinace, komunikačních schopností a mnohé další...).

Děti zkoumají a objevují svět okolo sebe především hmatem, proto jsou hmatové podněty pro zdravý vývoj nutné. Mazlení a hlazení, které jsou každému z nás v dětství poskytnuty, nám pomáhají vytvořit si představu o sobě samém. Podporují v nás jistotu, že když se nás někdo dotýká, vlastně nás přijímá a miluje. Známý americký psycholog E. H. Erikson tvrdí, že dítě si vytváří základní důvěru v lidi v poslední čtvrtině prvního roku života. Odtud pramení i důvěra v sebe samého. Pokud dítě prožije toto vývojové období s problémy, je pravděpodobné, že namísto důvěry ho bude životem provázet nedůvěra.

 

Dotyk je základní potřeba

Všichni přicházíme na svět s hlubokou potřebou tělesného kontaktu – je to hlad po dotycích, který nemůže uspokojit žádné množství jídla ani jiná látka. Je to stejné jako potřeba dýchat. Lidé, kteří mají pravidelně uspokojený hlad po dotycích, nepotřebují jinde hledat jeho náhradu. Když se nás někdo dotýká laskavým, starostlivým způsobem, otvíráme se, rosteme, milujeme a ujišťujeme se v tom, že jsme lidé hodní lásky a že nás má někdo rád. Respektující, vnímavý, něžný a starostlivý dotyk působí léčivě, a proto může být pro člověka nejsilnějším terapeutickým prostředkem. Dotyk je první komunikace, kterou dítě od nás přijímá, je to první jazyk, který se jako lidé učíme. Vždy platí: I nějaký dotyk je lepší než žádný.

 

Něco o dotykové terapii

Dotyková terapie na rozdíl od běžné masáže obsahuje v sobě terapeutický prvek. Ten spočívá v tom, že specifické masážní tahy jsou aplikované rytmickým, opakujícím se způsobem, který podporuje ukotvení impulzů vytvořených dotykem do nervového systému a dítě se v rámci tohoto procesu učí uvolňovat se. Uvolnění je nutnou součástí schopnosti přijímat nové podněty a učit se. Dotyková terapie není ani tak projevem zručných rukou, protože nemá za úkol práci se svalstvem. Umění této terapie pomocí masážních technik má svoje kořeny spíše v srdci. S úctou a láskou provedená masáž není jen o fyzickém dotyku, ale i o energetickém propojení/napojení se. Toto propojení je o to intenzívnější, že souvisí s dotyky mezi rodiči a dětmi. Starostlivý dotyk mezi rodičem (opatrovníkem) a dítětem obohacuje vzájemné fyziologické, socio-emocionální a tělesno-duchovní spojení masírovaného dítěte i rodiče. Vzájemné citové pouto, vztah a komunikace se upevňují v uvolněné atmosféře, ve které se masáž děje. Stimulace pokožky zvyšuje produkci růstových hormonů a také endorfínů, tedy hormonů štěstí, které uklidňují nebo stimulují nervový systém, v závislosti na způsobu aplikace (tlaku, rychlosti a směru pohybů). Pohyby od středu těla směrem k okrajovým částem mají uklidňující (relaxační) efekt, zatímco pohyby směrem do středu těla jsou povzbuzující, energetizující. Tyto dva druhy pohybů vycházejí z Indické a Švédské školy masáží a je potřebná kombinace těchto technik při snaze dosáhnout optimální rovnováhu smyslových odpovědí. Návaznost masírování, rytmické opakování láskyplných dotyků a pohybů umožňuje dítěti zpracovávat a třídit si informace o svém těle, a tak podporuje jeho sebeuvědomění.

Používáním určených citlivých technik můžeme učit děti zrelaxovat svoje tělo jako odpověď na stres a pomoci mu tak vypěstovat schopnost vědomé relaxace. Tato skutečnost je obzvlášť důležitá v případě dětí, které zažily nějakou formu týrání, zanedbávání, opuštění a z toho vyplývajících traumatických zážitků a psychické deprivace.

 

 

Dotyková terapie v náhradním rodičovství

Dotyková terapie v náhradním rodičovství významnou mírou pomáhá při vytváření citového pouta mezi dětmi a jejich náhradními rodiči a to prostřednictvím těchto mechanismů:

 

  • Budování očního kontaktu.
  • Kontakt pokožky na pokožku.
  • Mazlení, tulení.
  • Verbální (slovní) i neverbální komunikace (gesta, mimika), které obě pomáhají naladit se na dítě a přináší vzájemnou radost a pocit přijetí.
  • Výměnou bakteriální flóry mezi rodičem a dítětem.
  • Úspěšnou interakcí mezi rodičem a dítětem, kdy je dítěti věnovaná soustředěná pozornost.

 

Účinky dotykové terapie

Dotyk se dá využít v relaxaci a k navození pocitu pohody u dětí, které masáž přijímají, i u dospělé osoby, která ji realizuje. Tato technika zlepšuje vzájemné vztahy mezi rodiči a dětmi, i mezi všemi členy rodiny navzájem, protože masáž kromě jiného povzbuzuje, prohlubuje schopnost vcítit se do druhé osoby, se kterou jste při dotyku v neverbálním kontaktu. Pokud budete trpěliví a svoje jednání naplníte láskou, pocítíte v průběhu několika dní, týdnů (v některých případech měsíců) sami na sobě i na svých dětech účinky dotykové terapie. Prohloubí se nejen váš vzájemný vztah a důvěra, ale už i z běžného dotyku, pohledu, mimiky tváře dokážete lehko přečíst, co se ve vašich dětech děje (naladění se na dítě). Naučíte se relaxovat, vy i vaše děti se budete umět soustředit, děti budou lépe spolupracovat, zlepší se jim spánkový rytmus. Budou odolnější vůči chorobám a škodlivým vlivům okolního prostředí. Protože se s láskou budete starat o jejich tělo i duši, budou klidnější a vyrovnanější osobnosti. Masáž stimuluje a zlepšuje krevní oběh, což ovlivňuje činnost orgánů a rozvoj všech tkání, zlepšuje dýchání, organismus se lépe okysličuje, posilňují se hrudní svaly a správné držení těla. Masáž stimuluje pokožku, jednotlivé nervy a jejich zakončení, aktivuje větší počet nervů a tím posilňuje hmat. Dochází k ovlivnění svalstva, jeho zpevnění i uvolnění, zlepšení koordinace pohybů. Dokáže vyvolat i změny na kloubech, protože při dotyku v blízkosti kloubů dochází k uvolnění hormonů do organismu, což podporuje pohybový aparát.

Dotykovou terapií pomocí masážních technik můžeme u dětí odstranit zejména postnatální trauma. Pozitivně ovlivňuje děti, které trpí specifickými poruchami učení (dyslexie, dysgrafie, dyskalkulie, dysortografie), lehkou mozkovou dysfunkcí, dokonce i některé formy Downova syndromu, či autismu. Zlepšuje stav astmatiků, alergiků, ekzematiků. Působí nejen na svalový, oběhový a lymfatický systém, ale i na jednotlivé tlakové body a meridiány. Má vliv na rovnováhu životní energie, působí preventivně i léčebně.

 

 

Zdroj:

NEERA THERESIA PAINE Masáže detí – komunikácia dotykom, praktický manuál vydalo

OZ Návrat

Deborah P. Stovall, M.E.d. Dotyková deprivácia. Jej vplyv na naše deti, spracované Neerou T. Paine pre Návrat, o. z.

 

 

V Senci, dne 12. 3. 2014

Zpracovala:    Bc. Ľudmila Boďová

PhDr. Mária Kerekešová, PhD.