Poruchy připoutání


Poruchy připoutání a jeho projevy

Připoutání se k důležité osobě je jedním z nejvýznamnějších zážitků dítěte, protože vytváří pokladnici pozitivních životních funkcí, pocit bezpečí a jistoty a společenské zručnosti. Zdravé vazby též stimulují intelektuální rozvoj a formování identity. Vazby vznikají, když dítě iniciuje potřeby a rodiče soustavně odpovídají. Dítě se nakonec naučí, že prostředí může důvěřovat.
Pro děti, které nikdy neměly možnost vytvořit si pouta v důsledku okolností ve svých domovech nebo v důsledku oddělení od biologických matek, je typické následující chování:

  • uzavřenost nebo odmítání,
  • hromadění jídla nebo přejídání se,
  • agresivita,
  • lhaní a krádeže,
  • vyhýbání se přímému pohledu,
  • projevy opožděného vývoje svědomí,
  • náklonnost k lidem bez rozlišování.

Takové projevy chování mohou naznačovat, že dítě zoufale touží po vztahu s důležitou osobou – rodičem. Studie ukazují, že když dítě naváže určitý vztah, mnohé z těchto projevů chování se zmírní nebo zmizí.

Uzavřenost a odmítavé chování

Odmítnutí zanechává v srdci hluboké, těžko léčitelné rány. Ničí smysl dítěte pro hodnotu a poškozuje jeho schopnost být v životě sebejistým. Způsobuje, že jeho adresát si zachovává od potencionálně důležitých lidí v jeho životě odstup, aby se vyhnul bolesti. Některé děti proměňují uzavřenost na hněv obrácený do sebe.

Nejlepší způsob, jak mohou rodiče pomoci uzavřenému dítěti, je důsledné vyjadřování lásky. Pozitivní, vytrvalé posilování uvědomování si vlastní hodnoty, ubezpečování dítěte, že jeho hodnota není založena na výkonu, nakonec vyplní prázdná místa.

Ukrývání jídla nebo přejídání se

Některé děti se snaží vyplnit jídlem i pocit prázdnoty a to se často projevuje tak, že ho kradou nebo schovávají. Taková prázdnota však ještě nemusí znamenat, že dítě trpělo už jako kojenec nedostatkem jídla, i když je to možné. Skladování a schovávání potravin je často podvědomým reflexem způsobeným právě pocitem prázdnoty v nitru.
Takové dítě potřebuje velké množství emocionální jistoty projevované fyzickým kontaktem – pusy, objetí, hravé zápasení. Dítěti může trvat až rok, než si zvykne na nový domov a cítí se tak jistě a bezpečně, že jídlo už pro něj nebude otázkou oddanosti.

Agresivní chování

Bez ohledu na věk může dítě vzhledem na svoje životní zkušenosti s týráním, zanedbáváním a opuštěním zareagovat zlostí. Agrese vůči lidem nebo vůči sobě samému je často jediným nástrojem, který má, aby uvolnilo potlačované city, které není schopno jinak vyjádřit. Některé děti projevují agresivní chování jako odpověď na strach, zklamání nebo hněv. Čím jsou starší, tím mají víc příležitostí se naučit, že agresí si udrží lidi v určité vzdálenosti od sebe. Nemusí potom čelit obavám a nedůvěřovat dospělým, přítomným v jejich světě. Svoje pocity přenesou buď na lidi ve svém světe, na svoje fyzické okolí, nebo na sebe sama.
Fyzicky agresivní děti trpí pocitem méněcennosti, jsou přesvědčené, že nikdy nejsou dost dobré. V případě takových dětí je velmi důležité prokazovat dostatek fyzické pozornosti, přestože ji zpočátku odmítají. Trvá velmi dlouho, než u dítěte s agresivním chováním dojde ke změnám.

Lhaní a krádeže

U mnohých dětí se lhaní a krádež vyvinuly jako způsoby přežití v chaotickém prostředí. Lhaní je sebeobranné, je to způsob, jak se vyhnout potrestání a potížím. Některé děti to dělají většinou ze zvyku a strachu než z hněvu a potřeby. Pojmy pravda a osobní vlastnictví mají zřejmě velmi malý význam pro děti, kterým bylo slíbeno tak mnoho a dostaly tak málo. V jejich případěmůže být rozvoj svědomí dost opožděný. Některé děti, které existují bez jakýchkoliv vazeb, lžou soustavně, nejen občas. Podle Magida (1997) děti lžou i tehdy, když pro to neexistuje žádný důvod, například tehdy, když mluví o tom, co měli k obědu nebo s kým si hráli ve škole. Cline (1987), uznávaný odborník na vztahy, tvrdí, že „je to téměř, jakoby si dítě pletlo život, po jakém touží, s životem, jaký ve skutečnosti je.“ Děti často nemají představu, proč vlastně lžou.
Ve snaze pomoci dítěti by se mělo vytvořit přívětivé prostředí, kde by se naučilo, že mluvit pravdu je bezpečné a správné. Důsledné rozhovory s dítětem o jeho podvodném chování, které by mělo dítě samo popsat , umožňuje dítěti uvědomit si svoje chování a nakonec si i přiznat chybu. V případě těchto dětí je důležité vyhýbat se tvrdým a nerozumným trestům, ale je potřebné zůstat pevným a důsledným a nechat dítě, aby čelilo přirozeným nebo disciplinárním důsledkům svého chování. Přirozené důsledky se uchovávají hluboko v paměti dětí a jsou tím nejdůležitějším dostupným nástrojem na budování charakteru. Pro mnohé děti je snášení důsledků jedinou nadějí, že se od tohoto nemorálního zvyku osvobodí.


Vyhýbání se přímému pohledu

Dítě, které nevěří tomuto světu, někdy projevuje neschopnost navázat oční kontakt. Protože si nebylo jisté reakcí svého rodiče, který s ním zacházel špatně, naučilo se vyhýbat jakékoli důvěrnosti. Podle Magida (1997) děti, které nemají vybudované žádné vazby, se vyhýbají pohledu do očí. Oční kontakt navážou jen tehdy, když jsou mimořádně naštvané, nebo po něčem touží a chtějí rodiče ovlivnit.
U takových dětí je důležité zaměřit se na navázání očního kontaktu.


Opožděný vývoj svědomí

Děti s opožděným vývojem svědomí prokazují málo nebo dokonce žádné emoce, když je jim vyčítáno nevhodné chování. Vybudovali si systém lží, který jim pomáhá přežít a systém fantazie, ve kterém nemusí přebírat žádnou zodpovědnost. Takové děti se někdy stávají mistry v manipulaci.
Tento druh těžkostí s vazbami je pro rodiče velkým problémem. Vyžaduje pomoc odborníků, kteří umějí rodiče usměrnit podle individuálních a kolektivních potřeb dítěte.


Náklonnost k lidem bez rozlišování

Dítě, které trpí nedostatkem vazeb, je hnané nepřekonatelnou potřebou vyhledat a získat si náklonnost lidí, dokonce i cizích. Děti, které nerozlišují mezi vztahy scizími lidmi a důvěrnějšími vztahy, nikdy neměly ve své blízkosti osobu, kterou by mohly označit jako „matku“ nebo „otce“. Důležitý krok, který rodiče mohou udělat je, že se budou vyhýbat většímu počtu pečovatelů. Pokud otec i matka musí chodit do práce, měli by se místo školky rozhodnout pro placenou paní na hlídání, která by byla jediným nerodičovským pečovatelem. Každé dítě vyrůstající v dětském domově zažilo krach důležitých vazeb, které v normálně fungujícím rodinném prostředí podporují emocionální, intelektuální a duševní zdraví.