Připoutání


Budování připoutání v náhradní rodině

Všechny děti žijící v dětském domově nebo v jiné výchovné instituci prožily psychickou bolest. Buď na samém začátku, když se jich rodiče vzdali hned po narození, nebo při bolestném zneužívání a zanedbávání, které zažívaly jako starší. To, jak dítě na zraňování reaguje, je velmi individuální a těžko pochopitelné. Některé děti zřejmě nejsou tak odolné jako jiné. Tím, že jejich zranění plně přiznáme a dovolíme jim, aby oplakaly svoje ztráty, mohou se s pomocí náhradních rodičů vydat dále směrem ke zdravějšímu a plnějšímu životu. Zraněné děti často zraňují ostatní, obzvláště ty, kteří se jim snaží přiblížit. Jsou vlastně jako ježkové, jsou heboučké a jemné v nitru, ale tvrdé a pichlavé zvenku, a to nejvíc, když se cítí ohrožené. Děti a jejich náhradní rodiče se tak ocitají ve složitých situacích. Je potřebné si uvědomit, že být zraňovaný a být schopný zraňovat jsou dvě strany stejné mince. Oboje je naší součástí a nezbývá nám nic jiného, než obojí přijmout. Když se zaměříme jen na jednu stranu a nebudeme brát na zřetel druhou stranu, zvyšujeme tím pravděpodobnost, že se naše bolest bude opakovat i v budoucích generacích. Pokud však přijmeme celou pravdu bez obviňování a odsuzování, otvíráme tím reálnější a lidštější cestu k řešení.

Termín porucha připoutání vzbuzuje u náhradních rodičů velkou pozornost, protože většina dětí přichází do nových rodin s určitými příznaky psychické deprivace a s určitými poruchami připoutání. Je to celkem přirozené, když si uvědomíme, jakým druhem péče většina z nich prošla, než se dostala do náhradní rodiny.

Na to, aby byl vytvořen bezpečný vztah, musí být rodiče pro dítě fyzicky dostupní, citliví k jeho chování a k jeho emocím. Současně musí akceptovat vyjádření pozitivních i negativních emocí dítěte a poskytnout mu oporu a náklonnost. Též musí mít schopnost reagovat na dítě bez nereálných očekávání a zkreslení. Kromě toho je velmi důležité, aby náhradní rodiče projevovali zájem o minulost dítěte. Za normálních okolností si děti vytvářejí smysl pro vlastní minulost, která je souvislá, kompaktní a příčinně propojená. To, jak interpretují svoje minulé zkušenosti, ovlivňuje jejich chování v přítomnosti a má vliv na to, jak se budou chovat v budoucnosti. Pochopení těchto souvislostí umožňuje dítěti využívat minulou zkušenost na řešení aktuálních problémů, předvídání událostí a řídění a kontrolu svého chování.