Příprava pěstounů na přechodnou dobu


Vztahy

Celý příběh života člověka je ovlivněný vztahy. Jsou lidé, kteří vztahy navazují lehce, s jinými lidmi vycházejí dobře, cítí se v těchto vztazích dobře.
Jiní lidé navazují vztahy povrchní, plytké, se kterými však fungují celý život. Také ve své rodině prožívají takové plytké vztahy. Někteří se v nich cítí dobře, jiní špatně. Třetí kategorií jsou lidé s patologickými vztahy.


Nejdůležitějším vztahem v životě člověka je vztah matka – dítě. Vybudování silného vztahu dítěte k mateřské osobě ovlivňuje jeho další růst a vývin.
Tento vztah se někdy může narušit:

  • například hned po porodu, pokud jde o předčasně narozené dítě umístěné v inkubátoru. Dítěti chybí dotyky matky, chybí mu její laskavá péče, její hlas, její přítomnost. (východisko – dotýkání a hlazení dětí v nemocnicích v inkubátorech, i dětí nechtěných...)
  • pokud je dítě fyzicky, sexuálně nebo emocionálně zneužívané,
  • pokud má dítě bolestivou nebo nediagnostikovanou chorobu nebo zranění
  • pokud jde o nechtěné dítě, které je hned po porodu umístěno do ústavního zařízení
  • pokud jde o patologickou nebo nedostatečnou péči o dítě..... 

Kruh potřeb

Člověk se rodí jako bezmocné mládě, které potřebuje péči a vhodné podmínky pro svůj rozvoj, aby přežilo a naučilo se existovat. Lidské mládě potřebuje blízkou osobu, která mu poskytuje jídlo a oblečení, samo by jinak zahynulo. Ale jen jídlo a šaty nejsou dostatečnými faktory, které ovlivňují zdravý vývin dítěte. Dítě potřebuje laskavou péči blízké osoby, její pozornost a přítomnost.

Jak je to v rodině?
Dítě hned po porodu začne projevovat svoje potřeby. Hladové dítě je nervózní, cítí nepohodu a proto začne plakat. Podobnědítě pláče, když je mu zima, nebo ho něco bolí.
Pozorní a vnímaví rodiče se velmi brzy naučí poznat příčinu pláče svého dítěte a snaží se jeho potřeby naplňovat tak, jak to dítěpotřebuje. Dítě má pak pocit uspokojení, cítí se příjemně a je spokojené, dokud nepocítí další potřebu. Dítě ví, že vždy, když něco potřebuje, je tu někdo, kdo mu pomůže. Tím se rozvíjí jeho smysl pro důvěru a oddanost k osobě, která je mu nejbližší. Buduje si pouto k mateřské osobě. Učí se důvěřovat bezpečnému světu.

Budování připoutání v náhradní rodině

Všechny děti žijící v dětském domově nebo v jiné výchovné instituci prožily psychickou bolest. Buď na samém začátku, když se jich rodiče vzdali hned po narození, nebo při bolestném zneužívání a zanedbávání, které zažívaly jako starší. To, jak dítě na zraňování reaguje, je velmi individuální a těžko pochopitelné. Některé děti zřejmě nejsou tak odolné jako jiné. Tím, že jejich zranění plně přiznáme a dovolíme jim, aby oplakaly svoje ztráty, mohou se s pomocí náhradních rodičů vydat dále směrem ke zdravějšímu a plnějšímu životu. Zraněné děti často zraňují ostatní, obzvláště ty, kteří se jim snaží přiblížit. Jsou vlastně jako ježkové, jsou heboučké a jemné v nitru, ale tvrdé a pichlavé zvenku, a to nejvíc, když se cítí ohrožené. Děti a jejich náhradní rodiče se tak ocitají ve složitých situacích. Je potřebné si uvědomit, že být zraňovaný a být schopný zraňovat jsou dvě strany stejné mince. Oboje je naší součástí a nezbývá nám nic jiného, než obojí přijmout. Když se zaměříme jen na jednu stranu a nebudeme brát na zřetel druhou stranu, zvyšujeme tím pravděpodobnost, že se naše bolest bude opakovat i v budoucích generacích. Pokud však přijmeme celou pravdu bez obviňování a odsuzování, otvíráme tím reálnější a lidštější cestu k řešení.

Termín porucha připoutání vzbuzuje u náhradních rodičů velkou pozornost, protože většina dětí přichází do nových rodin s určitými příznaky psychické deprivace a s určitými poruchami připoutání. Je to celkem přirozené, když si uvědomíme, jakým druhem péče většina z nich prošla, než se dostala do náhradní rodiny.

Na to, aby byl vytvořen bezpečný vztah, musí být rodiče pro dítě fyzicky dostupní, citliví k jeho chování a k jeho emocím. Současně musí akceptovat vyjádření pozitivních i negativních emocí dítěte a poskytnout mu oporu a náklonnost. Též musí mít schopnost reagovat na dítě bez nereálných očekávání a zkreslení. Kromě toho je velmi důležité, aby náhradní rodiče projevovali zájem o minulost dítěte. Za normálních okolností si děti vytvářejí smysl pro vlastní minulost, která je souvislá, kompaktní a příčinně propojená. To, jak interpretují svoje minulé zkušenosti, ovlivňuje jejich chování v přítomnosti a má vliv na to, jak se budou chovat v budoucnosti. Pochopení těchto souvislostí umožňuje dítěti využívat minulou zkušenost na řešení aktuálních problémů, předvídání událostí a řídění a kontrolu svého chování.

Poruchy připoutání a jeho projevy

Připoutání se k důležité osobě je jedním z nejvýznamnějších zážitků dítěte, protože vytváří pokladnici pozitivních životních funkcí, pocit bezpečí a jistoty a společenské zručnosti. Zdravé vazby též stimulují intelektuální rozvoj a formování identity. Vazby vznikají, když dítě iniciuje potřeby a rodiče soustavně odpovídají. Dítě se nakonec naučí, že prostředí může důvěřovat.
Pro děti, které nikdy neměly možnost vytvořit si pouta v důsledku okolností ve svých domovech nebo v důsledku oddělení od biologických matek, je typické následující chování:

  • uzavřenost nebo odmítání,
  • hromadění jídla nebo přejídání se,
  • agresivita,
  • lhaní a krádeže,
  • vyhýbání se přímému pohledu,
  • projevy opožděného vývoje svědomí,
  • náklonnost k lidem bez rozlišování.

Takové projevy chování mohou naznačovat, že dítě zoufale touží po vztahu s důležitou osobou – rodičem. Studie ukazují, že když dítě naváže určitý vztah, mnohé z těchto projevů chování se zmírní nebo zmizí.

Uzavřenost a odmítavé chování

Odmítnutí zanechává v srdci hluboké, těžko léčitelné rány. Ničí smysl dítěte pro hodnotu a poškozuje jeho schopnost být v životě sebejistým. Způsobuje, že jeho adresát si zachovává od potencionálně důležitých lidí v jeho životě odstup, aby se vyhnul bolesti. Některé děti proměňují uzavřenost na hněv obrácený do sebe.

Nejlepší způsob, jak mohou rodiče pomoci uzavřenému dítěti, je důsledné vyjadřování lásky. Pozitivní, vytrvalé posilování uvědomování si vlastní hodnoty, ubezpečování dítěte, že jeho hodnota není založena na výkonu, nakonec vyplní prázdná místa.

Ukrývání jídla nebo přejídání se

Některé děti se snaží vyplnit jídlem i pocit prázdnoty a to se často projevuje tak, že ho kradou nebo schovávají. Taková prázdnota však ještě nemusí znamenat, že dítě trpělo už jako kojenec nedostatkem jídla, i když je to možné. Skladování a schovávání potravin je často podvědomým reflexem způsobeným právě pocitem prázdnoty v nitru.
Takové dítě potřebuje velké množství emocionální jistoty projevované fyzickým kontaktem – pusy, objetí, hravé zápasení. Dítěti může trvat až rok, než si zvykne na nový domov a cítí se tak jistě a bezpečně, že jídlo už pro něj nebude otázkou oddanosti.
Agresivní chování
Bez ohledu na věk může dítě vzhledem na svoje životní zkušenosti s týráním, zanedbáváním a opuštěním zareagovat zlostí. Agrese vůči lidem nebo vůči sobě samému je často jediným nástrojem, který má, aby uvolnilo potlačované city, které není schopno jinak vyjádřit. Některé děti projevují agresivní chování jako odpověď na strach, zklamání nebo hněv. Čím jsou starší, tím mají víc příležitostí se naučit, že agresí si udrží lidi v určité vzdálenosti od sebe. Nemusí potom čelit obavám a nedůvěřovat dospělým, přítomným v jejich světě. Svoje pocity přenesou buď na lidi ve svém světe, na svoje fyzické okolí, nebo na sebe sama.
Fyzicky agresivní děti trpí pocitem méněcennosti, jsou přesvědčené, že nikdy nejsou dost dobré. V případě takových dětí je velmi důležité prokazovat dostatek fyzické pozornosti, přestože ji zpočátku odmítají. Trvá velmi dlouho, než u dítěte s agresivním chováním dojde ke změnám.

Lhaní a krádeže

U mnohých dětí se lhaní a krádež vyvinuly jako způsoby přežití v chaotickém prostředí. Lhaní je sebeobranné, je to způsob, jak se vyhnout potrestání a potížím. Některé děti to dělají většinou ze zvyku a strachu než z hněvu a potřeby. Pojmy pravda a osobní vlastnictví mají zřejmě velmi malý význam pro děti, kterým bylo slíbeno tak mnoho a dostaly tak málo. V jejich případěmůže být rozvoj svědomí dost opožděný. Některé děti, které existují bez jakýchkoliv vazeb, lžou soustavně, nejen občas. Podle Magida (1997) děti lžou i tehdy, když pro to neexistuje žádný důvod, například tehdy, když mluví o tom, co měli k obědu nebo s kým si hráli ve škole. Cline (1987), uznávaný odborník na vztahy, tvrdí, že „je to téměř, jakoby si dítě pletlo život, po jakém touží, s životem, jaký ve skutečnosti je.“ Děti často nemají představu, proč vlastně lžou.
Ve snaze pomoci dítěti by se mělo vytvořit přívětivé prostředí, kde by se naučilo, že mluvit pravdu je bezpečné a správné. Důsledné rozhovory s dítětem o jeho podvodném chování, které by mělo dítě samo popsat , umožňuje dítěti uvědomit si svoje chování a nakonec si i přiznat chybu. V případě těchto dětí je důležité vyhýbat se tvrdým a nerozumným trestům, ale je potřebné zůstat pevným a důsledným a nechat dítě, aby čelilo přirozeným nebo disciplinárním důsledkům svého chování. Přirozené důsledky se uchovávají hluboko v paměti dětí a jsou tím nejdůležitějším dostupným nástrojem na budování charakteru. Pro mnohé děti je snášení důsledků jedinou nadějí, že se od tohoto nemorálního zvyku osvobodí.


Vyhýbání se přímému pohledu

Dítě, které nevěří tomuto světu, někdy projevuje neschopnost navázat oční kontakt. Protože si nebylo jisté reakcí svého rodiče, který s ním zacházel špatně, naučilo se vyhýbat jakékoli důvěrnosti. Podle Magida (1997) děti, které nemají vybudované žádné vazby, se vyhýbají pohledu do očí. Oční kontakt navážou jen tehdy, když jsou mimořádně naštvané, nebo po něčem touží a chtějí rodiče ovlivnit.
U takových dětí je důležité zaměřit se na navázání očního kontaktu.


Opožděný vývoj svědomí

Děti s opožděným vývojem svědomí prokazují málo nebo dokonce žádné emoce, když je jim vyčítáno nevhodné chování. Vybudovali si systém lží, který jim pomáhá přežít a systém fantazie, ve kterém nemusí přebírat žádnou zodpovědnost. Takové děti se někdy stávají mistry v manipulaci.
Tento druh těžkostí s vazbami je pro rodiče velkým problémem. Vyžaduje pomoc odborníků, kteří umějí rodiče usměrnit podle individuálních a kolektivních potřeb dítěte.


Náklonnost k lidem bez rozlišování

Dítě, které trpí nedostatkem vazeb, je hnané nepřekonatelnou potřebou vyhledat a získat si náklonnost lidí, dokonce i cizích. Děti, které nerozlišují mezi vztahy scizími lidmi a důvěrnějšími vztahy, nikdy neměly ve své blízkosti osobu, kterou by mohly označit jako „matku“ nebo „otce“. Důležitý krok, který rodiče mohou udělat je, že se budou vyhýbat většímu počtu pečovatelů. Pokud otec i matka musí chodit do práce, měli by se místo školky rozhodnout pro placenou paní na hlídání, která by byla jediným nerodičovským pečovatelem. Každé dítě vyrůstající v dětském domově zažilo krach důležitých vazeb, které v normálně fungujícím rodinném prostředí podporují emocionální, intelektuální a duševní zdraví.

 
Ztráty

Zabýváme se ztrátou, protože děti v dětských domovech a náhradních rodinách utrpěly vážnou ztrátu. Když my tyto ztráty identifikujeme, přesně víme, co můžeme nahrazovat.....

Druhy ztrát
V živote jsou ztráty, kterým se nemůžeme vyhnout (stěhování, přechod ze školky do školy, ztráta klíčů....).
Už, když jde dítě do školky, ztrácí pozornost matky, ale na druhé straně získává nové přátele, nové kontakty a nové zkušenosti.....získává hodně.....
Takto to pokračuje celý život – něco ztrácíme a něco získáváme – je to zrání – jde o ztráty dozrávání – jsou to přirozené ztráty.

Ale existují i ztráty nepřirozené – blízcí lidé zdraví, sebejistota.....

Ztráty očekávané – smrt starého nebo nemocného člověka

Ztráty neočekávané – smrt malého dítěte

Ztráty mohou být v oblastech - zdraví,  blízkých lidí a materiální


SEBEJISTOTA

Otázky na zamyšlení:
 Jak jste se cítili, když vás někdo okradl?
 Kolik času jste potřebovali na to, abyste se s tím vyrovnali?
 Jak často zažívají ztrátu děti v dětských domovech?
 Jsou očekávané?
 V jakých kategoriích zažívají ztrátu děti v dětských domovech?


Fáze ztráty:

1. Zmatek–nevěřím tomu,co se stalo
2. Popírání – mně se to nemohlo stát. (dítě se stále tváří, že zítra jde domů...)
Zneužívané dítě tvrdí, že se nic nestalo, že ho nikdo nezneužíval...
3. Smlouvání, vyjednávání – (když budu hodný, pustí mě domů......když tu věc najdu už si na ni budu dávat pozor...)
4. Hněv – na situaci, na lidi – obrácený směr ven a směrem dovnitř...
5. Akceptace,smíření,přijetí–vyrovnánísesesituací


Děti v ústavní péči jsou v různých fázích ztráty.

Je důležité, aby náhradní rodič rozpoznal, ve které fázi ztráty se dítě nachází. V některých fázích mohou děti zůstat roky – přejdou pozvolna až do dospělosti. Například pokud je dítě ve fázi hněvu obráceného dovnitř – sebepoškozování, měl by se náhradní rodič radovat, když dítězačne projevovat svůj hněv navenek (kope, pere se...), protože se posunulo z jedné fáze do další. Pastí pro nás může být to, že děti v této fázi trestáme.
Abychom mohli pracovat s fázemi ztrát nám svěřených dětí, musíme poznat vlastní ztráty.(Například kolegyně nemůže pracovat se zneužívanými dětmi, protože sama byla v dětství zneužívaná a zůstala ve fázi hněvu. Nebo člověk, který říká, že v živote nezažil žádnou ztrátu, ale my o něm víme, že je rozvedený a jeho bývalá manželka vychovává jejich dvě děti – zůstal ve fázi popírání. Je možné, abychom mu svěřili dítě, které je samo ve fázi popírání?)

Dotyková terapie

Připoutání

Dítě se rodí jako bezbranný tvor. Proto musí mít blízkou osobu, která zpočátku zabezpečuje všechny jeho potřeby - biologické i psychické. Když dítě pociťuje nějakou potřebu (je hladové, má žízeň, je počurané nebo má strach), ohlásí ji tím, že je neklidné a začne plakat. Dospělý, který se o něj stará, na to okamžitě zareaguje a jeho potřebu uspokojí - to znamená, že máma dítěpřebalí nebo ho nakrmí. A ono je vzápětí spokojené. Později však znova ohlásí jinou potřebu. Matka přijde, jeho potřebu opět uspokojí a dítě je zase spokojené... Když je cyklus Potřeba - Neklid - Uspokojení potřeby - Spokojenost pravidelný a dlouhodobý, dítě to vnímá pozitivně. Cítí se dobře, protože ví, že každá potřeba, kterou ohlásí, bude uspokojená a jeho nepohoda nebude trvat dlouho. Ví, že je v bezpečí a může se absolutně spolehnout na svého opatrovníka. Jinými slovy, může se bezpečně připoutat. Toto se děje v normální rodině.


Když však dojde k přerušení tohoto cyklu, dítě sice ohlásí svoji potřebu, ale protože uspokojení nepřichází, cítí se dezorientované a nechápe, co se děje. Obvykle k tomu dochází tehdy, když je například dlouhodobě nemocné a hospitalizované v nemocnici, nebo je v ústavní starostlivosti. Tam je běžné, že dítě pláče, nebo je hladové, ale sestřička nepřijde okamžitě, ale nakrmí ho až tehdy, když je čas krmení. Tak se stane, že dítě, i když má nějakou potřebu, už v podstatěneočekává její uspokojení. Začne být nespokojené, nemocné, může trpět poruchami spánku, přijímání potravy, dokonce se může zastavit jeho normální růst, až nakonec bude působit dojmem zaostalého dítěte. V extrémních případech dítě úplněpřestane ohlašovat svoje potřeby. Může být velmi neklidné, nebo naopak nebude vůbec plakat. Například děti z dětských domovů nepláčí, ani se nesmějí, když přijdou do normální rodiny. Problém však mohou mít i děti v běžné rodině, pokud jsou rodiče chladní nebo příliš zaměstnaní na to, aby se dítěti plně věnovali, stimulovali ho ve vývoji, dotýkali se ho.


Poslední výzkumy mozku hovoří o tom, že schopnost připoutání se je největší do 2 až 3 let života dítěte. Jestliže se tento vztah nevytvoří, později je to o mnoho těžší. Mozkové buňky a nervové spojení, které se nestimulují ve správném čase, dostatečném množství a kvalitě, jednoduše odumřou. Na CT mozku je například krásně vidět rozdíl mezi mozkem zdravého dítěte připoutaného a mozkem dítěte, které je nepřipoutané - tam se mnohé spoje dostatečně nerozvinuly. Při výzkumech se přitom zjistilo, že tzv. bezpečné připoutání se k matce či otci, tedy ideální, má jen 64% dětí na celém světě.


Jak vyplývá z výzkumů, je velký vztah mezi dotykem a připoutáním se. Dalo by se říci, že připoutání se je o dotycích, o fyzickém kontaktu. Matka se při běžné péči dítěte ustavičně dotýká - ať už ho krmí, přebaluje, převléká nebo koupe. A tyto dotyky mají velký význam i pro rozvoj mozku. Mozek a pokožka jsou totiž velmi úzce spojené. Odborníci to zdůvodňují tím, že mozek a kůže vznikly v ontogenetickém vývinu z té samé buňky. Proto se při léčbě různých poruch osvědčily masáže. Například pomocí masáží se léčí i problémy dětí, které přicházejí do náhradní rodiny s psychickou deprivací. Některé malé děti mohou doslova nesnášet dotyk, jsou strnulé, jakoby se nedokázaly uvolnit, a to buď proto, že příjemný dotyk nikdy nepoznaly, nebo proto, že je týrali a bili. V takových případech právě masáže tzv. bezpečných ploch na těle (chodidla, dlaně) pomáhají vytvářet pozitivní vztah mezi rodičem a dítětem. Děti, které se nepřipoutají k mateřské osobě, mívají později různé problémy. Bývají agresivní, neumějí vytvářet vztahy svrstevníky, mívají poruchy učení, sklony předvádět se. V dospělosti mají potíže najít si životního partnera, jejich manželství bývají nestabilní a často si nedokáží vytvořit vztah připoutání ani ke svým dětem. Samozřejmě to neplatí vždy. Kromě toho, toto není nezvratný stav, dá se na tom pracovat. Děti z ústavní výchovy, které se dostanou do náhradní rodiny, kde rodiče mají zájem poskytnout jim plnohodnotný vztah, se mohou připoutat. Dítě se však samo od sebe nepřipoutá k dospělému člověku, ta nabídka musí přicházet od něj.


Připoutání je definované jako psychologické spojení mezi lidmi, které umožňuje, aby měli pocit vzájemné důležitosti jeden pro druhého. Vzniká postupně s časem a zahrnuje soustavnou aktivitu ze strany rodiče s cílem splnit fyzické a emocionální potřeby dítěte. Je to svoji povahou obojstranný jev, který sílí tak, jak sílí vztah mezi rodičem a dítětem.Začíná se rozvíjet, když malé dítě iniciuje potřebu a rodič odpovídá, naplňuje ji. Protože fyzické a emocionální potřeby soustavně plní stále stejný pečovatel (obyčejně rodiče), dítě se naučí, že je v bezpečí a jistotě, a že této vnímavé osobě může důvěřovat. Připoutání je podstatou jakéhokoliv důvěrného vztahu. Umožňuje dítěti, aby si rozvinulo pocit bezpečí a jistoty. (Schooler, 1999, s. 99) Schopnost vytvořit si bezpečné připoutání k rodičovi (nebo pečovateli) je reakcí naučenou v raném dětství. Děti v institucionální péči nebo v problematických rodinných situacích často nemají možnost naučit se této reakci. Laskavý, něžný, starostlivý dotyk, zvuk, pohyb, upřený pohled do očí rodiče jsou primárními stimuly, které vytvářejí bezpečné prostředí, pocit jistoty a připoutání. Ideální by bylo, kdyby každé dítě získávalo dostatek starostlivých dotyků od okamžiku narození. Faktem však je, že většina dětí, které jsou nuceny z rozličných důvodů žít mimo svoje biologické rodiny, tedy děti sociálně a emočně narušené s poruchami připoutání, velmi pravděpodobně nezažívaly starostlivý dotyk a naplňování všech svých potřeb od začátku svého života.


Jak uvádí Matejček (1994 s. 59) „rodičovská identita je jedním ze základních rozměrů osobnosti člověka. To, jak se v rodičích a vychovatelích utváří, má dalekosáhlý určující vliv na sociální rozvoj dítěte.“


Existují příklady toho, že biologičtí rodiče se vzdají svého dítěte, nebo mu vážně ublíží, což svědčí o tom, že pokrevný vztah není zárukou psychologického přijetí své role rodiče. Zároveň však existují příklady toho, že se dospělí lidé rozhodnou přijmout do své rodiny dítě, se kterým je neváže pokrevní vztah. To je důkazem toho, že „hlas krve“ není podmínkou psychologického přijetí role rodiče.“ Matejček (1999, s. 60) v této souvislosti hovoří o tom, že „biologické a psychologické rodičovství existují vedle sebe a spolu, jedno však není podmínkou druhého.“


Dítě nepřijímá jako rodiče toho, kdo se prokazuje úředním potvrzením biologického rodičovství, ale toho, kdo se k němu otcovsky a mateřsky chová. Podle Bowlbyho studie je prokázané, že „specifickou podstatou vztahu mezi dítětem a rodičem není to, že ho někdo krmí azpůsobuje mu tělesnou příjemnost, ale to, že mu poskytuje oporu ajistotu v poznávání neznámého,...že ho osvobozuje od svazujícího pocitu úzkosti“ (Matejček, 1999, s. 61). Vztahy, které vznikají v rodině se vyznačují trvalostí a hloubkou. Nejsou časově omezené na dobu, během které žijí děti s rodiči ve společné domácnosti, proto dávají oběma stranám pocit bezpečí a jistoty.


Vztah rodiče a dítěte vzniká přirozeně touhou po dítěti, jeho početím a narozením. Děti se však rodí i neočekávané a nechtěné. U náhradního rodičovství touha po dítěti předchází vždy vzniku vztahu rodič – dítě. Výhodou je to, že dítě do ní nevstupuje náhodně ani nechtěné. Přijetí dítěte vždy předchází období zvažování, získávání informací a vědomého rozhodnutí. J. E Schooler (1999) hovoří o osvojitelském vztahu jako o „vztahu založeném na slibu“.


Pro vytvoření kvalitního vztahu mezi náhradním rodičem a dítětem je v první řadě potřebné získaní důvěry ze strany dítěte. Děti v adaptační fázi testují, co všechno si mohou k náhradním rodičům dovolit. Překlenutí tohoto období a projevení úplné akceptace dítěte je klíčovým momentem. Období testování vztahu se může vrátit a zopakovat i vícekrát, protože děti bývajíčastěji znejistěné svojí situací oproti dětem, které byly například osvojené. Na takovou situaci by měla být náhradní rodina dobře připravená, aby nebyla překvapená a aby svojí nepřiměřenou a neadekvátní reakcí nezmařila možnost vybudovat ve své domácnosti skutečnou rodinnou atmosféru.


Matějček uvádí (1999, s.45) „každá jednotlivá forma náhradní péče, ať už rodinné či nerodinné, má své přednosti a svá specifická úskalí, má určité rozpětí svých indikací i kontraindikací. Neplatí tu hodnocení a kategorizace ve smyslu lepší – horší, nýbrž „jiné“, osobité, specifické, v určitém konkrétním případě „vhodné“ či „méně vhodné“. Všem formám náhradní péče je však jedna základní charakteristika společná – dítě je vychováváno lidmi, jimž se nenarodilo. Genetickým vkladem do života je vybavili cizí a zpravidla docela neznámí lidé. Jeho nynější vychovatelé neměli možnost „sžít se“ s ním v době jeho prenatálního vývoje, neprožívali jeho porod a nesdíleli s ním první období postnatálního vývoje. Přijali je jako „cizí“, či jinakřečeno, jako „velkou neznámou“. Následkem toho před nimi stojí zcela osobitý úkol, tj. naučit se mu rozumět, přizpůsobit se mu, upravit svůj životní rytmus a styl tak, aby vyhovoval nejen jim samým, ale i tomuto „neznámému“ dítěti.“


„Děti a jejich náhradní rodiče se nacházejí ve velmi specifické situaci. Jak může dojít k vytvoření pouta s dítětem, když se tak nestalo už při jeho narození? Jak se podaří zacelit rány z nuceného oddělení, které dítě utrpělo v důsledku odloučení od biologické matky? Propojení se děje v obou směrech, rodiče si vytvářejí pouto směrem k dítěti a dítě se připoutává k rodičům. Forma dotykové terapie, která se používá v rámci podpůrného programu pro náhradní rodiče a přijaté děti představuje metodu, která může pomoci sjednotit a vytvořit citová pouta potřebná pro bezpečný a pevný vztah“ (Paine, 2004).

Hlavní typy chování spojené s připoutáním

Bezpečné připoutání (secure attachment) – dítě používá matku jako základnu pro objevování prostředí. Po krátké separaci dítě vítá rodiče s úsměvem, vokalizací nebo gestem. Když je dítě něčím znejistěné, vyhledává kontakt s rodičem, po uklidnění se vrací zpět k objevování okolí.

Vyhýbavé připoutání(avoidant attachment) – dítě zkoumá okolí, ale projevuje málo citů vůči rodičovi nebo se nevrací k rodičovi jako k bezpečné základně, při následné separaci, když zůstane samo, je jeho reakce minimální, bez známek úzkosti a strachu. Po návratu rodiče se dítě vyhýbá očnímu kontaktu s rodičem, když ho rodič vezme do náručí, dítě ztuhne, odtahuje se nebo projevuje odstup od rodiče, např. tím, že se více zajímá o hračky než o interakci s rodičem.

Ambivalentní, anebo rezistentní připoutání (ambivalent or resistent attachment) – dítě je pozorovatelně úzkostné při vstupu do místnosti, často je pasivní a nezkoumá okolí, po separaci, kterou dítě prožívalo jako velmi stresující, dítě projevuje znaky zájmu o kontakt, které jsou provázané se známkami odmítnutí nebo záchvatů zlosti, nebo dítě zůstane pasivní nebo příliš rozčilené na to, aby vůbec projevilo zájem o kontakt. Přítomnost rodiče není pro dítě uspokojující.

Disoprganizované alebo disorientované připoutání( disrganizedor disoriented attachment) – chování dítěte na první pohled chybí nějaký cíl, záměr nebo vysvětlení (např. stereotypy, zmatek, desorientace, neúplné nebo přerušené pohyby).


Připoutání a psychopatologie

Mezinárodní klasifikace chorob (ICD – 10) Světové zdravotnické organizace, stejně jako i Diagnostický a statistický manuál psychických poruch (DSM – IV – TR) Americké psychiatrické asociace, má začleněny poruchy spojené s poruchami attachmentu. Výzkumy potvrzují souvislost poruch připoutání s dalšími psychopatologickými poruchami: hraniční porucha osobnosti, autismus, problémy v chování (agresivita, deprese, disociativní porucha, bipolární porucha)

Rizikové faktory spojené s připoutáním mají výrazný vliv na vznik psychopatologie:

  • Nemožnost vytvořit vztah připoutání v období mezi 6 měsíci až 3 roky (absence matky) Školení pro zájemce o PPPD - 10
  • Vznik jasných forem nejistého připoutání jako reakce na špatnou péči v raném období života
  • Výrazné separace či trvalá ztráta osob, ke kterým je dítě připoutané Symptomy dítěte s problémem v připoutání
  • Celkové neprospívání ve vývoji
  • Deprese
  • Separační úzkost
  • Zmnožené a zjevně nevysvětlitelné strachy o Početné a dlouho trvající záchvaty vzteku o Nesoustředěnost a nepozornost
  • Impulzivita
  • Nekontrolovaný vztek
  • Stažení se
  • Irritabilita
  • Chybějící reakce na lidský kontakt či letargie o Nerozlišující sociabilita a plytkost ve vztazích


Psychická deprivace a její projevy

Pojem psychická deprivace se v oblasti práce s dětmi v náhradní péči a výchově používá velmi často. Podle Langmeiera a Matějčka je psychická deprivace „stav, který vzniká následkem takových životních situací, kdy subjektu není dána příležitost uspokojovat některé základní psychické potřeby v dostatečné míře po dost dlouhou dobu“ (Matějček, Bubleová, Kovařík, 2000, s.8).
Délka doby, která je potřebná, aby se u dítěte projevila psychická deprivace je závislá na osobnostních charakteristikách dítěte, na jeho věku, psychickém stavu, citovém založení.

Jak uvádí M. Vágnerová (2000, s.45) „důsledkem deprivace může být zpomalení nebo deformace vývoje.“ S tímto faktem musí počítat i náhradní rodiče, kteří převezmou dítě z dětského domova. Nejvýrazněji se důsledky psychické deprivace projevují v adaptační fázi. Dlouhodobá psychická deprivace může dítě poznamenat na delší dobu, může ovlivnit jeho schopnost navazovat vztahy, schopnost aktivního využívání volného času, jeho sebeuvědomění i jeho schopnost učit se a přijímat nové podněty, protože v kritickém období svého vývoje nebylo pod vlivem potřebné stimulace.
Náhradním rodičům bývají svěřované právě obtížněji zvládnutelné děti a děti, které strávily v ústavní péči dlouhou dobu. Často jsou to starší děti ve školním věku, tedy takové, na jejichž vývoji zanechala psychická deprivace výrazné stopy.
„Dítě, které není dlouhodobě nikým citově akceptované a pozitivně hodnocené, které nemá pro nikoho osobní význam, nebude ho mít ani pro sebe samého, bude nejisté a dezorientované. Pro malé dítě má největší význam chování matky. Pokud matka ve své mateřské úloze selhává, nebo chybí, dítě samo sebe hodnotí negativně. Není tak uspokojována ani jeho potřeba potvrzení vlastního významu. Tyto děti mívají i v pozdějším věku velmi nízkou sebedůvěru, považují se za méně hodnotné a bezvýznamné. Důsledkem emocionální deprivace bývají problémy v té oblasti socializace, kde jde o přijetí hodnot, norem, o rozvíjení rolí a diferenciaci mezilidských vztahů“(Vágnerová, 2000, s.69).

Projevy psychických zranění dětí

Uzavřenost, cucání prstů, kývání, bouchání hlavou, agresivita – navenek vůči jiným lidem, - do nitra (sebepoškozování), onanování, masturbace, zneužívání stejného pohlaví, odmítání dotyků, pomočování, pokakávání, povrchní vztahy, nestálost, vybudování si vlastního světa, „dotěrnost“/lepení se na lidi/, negace ostatních lidí, členů rodiny, nadměrné hromadění věcí, přivlastňování si cizích věcí, krádeže, neúcta k věcem /ničení hraček/, neklidný spánek/výkřiky ze sna, noční děsy/, zlost, žárlivost, lhaní, nízké sebevědomí, sebehodnota, egoismus, nadměrný strach, zajíkávání, fóbie ze zvířat, lidí, samoty, projevy závislosti („absťáky“), přejídání se, vynucování si fyzického kontaktu, strach ze samoty (že zůstane sám), citová nenasytnost, nekontrolované chování v přítomnosti cizích lidí, Ignorace kolektivu (když už nejsem nejlepší, budu aspoň nejhorší).


Základní psychické potřeby dítěte

  •  Potřeba stimulace
  •  Potřeba smysluplného světa
  •  Potřeba lásky – citového bezpečí
  •  Potřeba identity, najít si místo ve společnosti
  •  Potřeba životní perspektivy, otevřené budoucnosti


Z. Matějček (2002, s.84 – 90) zformuloval pět hlavních psychických potřeb dítěte, k naplňování kterých dochází v prostředí rodiny.


V prvé řadě jde o potřebu přívodu podnětů v přiměřeném množství a variabilitě. Dítě potřebuje být podněcované, stimulované voblasti zrakové, sluchové, hmatové, atd. Nejpřirozenějším zdrojem smyslové stimulace je každodenní tělesný, zrakový a řečový kontakt s dítětem: Důležité je, aby podněty odrážely určitou pravidelnost a srozumitelný systém, který je zprostředkovaný nejčastěji matkou. Souvisí to s potřebou porozumět světu, aby se dítě do něj mohlo začlenit. Dítě potřebuje okolo sebe nejen rozličné hračky, pěkné prostředí, ale hlavně lidi, kteří se s ním mazlí, laskají, usmívají se. Všechny tyto podněty působí kladně na jeho celkový vývoj. Jejich nedostatek nebo jednostrannost vývoj dítěte narušují a zpomalují.

Potřeby na druhé úrovni navazují na předcházející úroveň. Dítě potřebuje mít okolo sebe smysluplný svět, tj. stálost věcného a sociálního prostředí, které dítě prostřednictvím matky poznává a orientuje se v něm. Děti již v kojeneckém věku projevují radost, když ve svém prostředí objeví nějaký systém, nějakou pravidelnost, kterou mohou vlastní činností ovlivnit. Dítě se aktivně zmocňuje světa a úspěchy ho podněcují k dalším aktivitám. Změny prostředí, hlavně sociálního např. při přechodu do ústavního prostředí dítě traumatizují, protože ztrácí všechno, co už chápalo. Jeho vývin se může přechodně vrátit na nižší úroveň, dochází k přechodné regresi.

Třetí úroveň psychických potřeb zahrnuje citové, emocionální potřeby. Jde především o potřebu trvalého kladného vztahu k mateřské osobě (nemusí to být biologická matka), dále potřeba kladného opětovaného vztahu k ostatním členům rodiny, později k vrstevníkům, což se obzvláště projevuje věku a v pubertě. Dále je to potřeba důvěrných vztahů mezi chlapci a děvčaty, potřeba životního partnera a u většiny lidí v dospělosti potřeba mít děti, svoje potomstvo.

Čtvrtá, tj. sociální úroveň úzce souvisí s citovou. Dítě si v interakci s okolím postupně uvědomuje svoje „JÁ“, vytváří si svoje sebevědomí, sebepřijetí, svoji identitu, kterou dotváří v období dospívání. Každý má potřebu být přijímaný a někam patřit – do rodiny, do skupiny kamarádů, do pracovního, zájmového, duchovního a dalších společenstev a mít tam přijatelnou roli a pozici.

Velmi důležitou potřebou se jeví společné sdílení otevřené budoucnosti. Tuto společnou budoucnost má dítě právě v rodině. Je to potřeba tak důležitá, že někdy bývá uváděna jako samostatná pátá úroveň v rámci psychických potřeb.
Všechny tyto potřeby nemůže mít dítě uspokojované ani v jakkoliv dobře vedeném dětském domově, ale stejně tak ani v mnohých rodinách, ve kterých rodiče svoje děti zanedbávají, ubližují jim, ponižují je nebo je dokonce týrají.


Jak milovat svoje dítě – tělesný kontakt

To, co je životně důležité pro každé dítě, je – láska, vzájemný kontakt a komunikace. Dávají mu pocit bezpečí, štěstí, jistoty, že někam patří. Dítě si tak může uvědomovat samo sebe a poznávat svět. Bránami, přes které dítě poznává, že je milované, jsou projevy lásky pohledem, tělesným dotykem, soustředěnou pozorností, nasloucháním, vřelým slovem a humorem.
Dítě - a v podstatě každý člověk - potřebuje přiměřený a stálý tělesný dotyk (tělesným dotykem myslíme jakýkoliv druh tělesného kontaktu: polibek, objetí, lochtání, škádlení, poplácání po zádech nebo rameni, žertovné šťouchnutí do žeber, pocuchání vlasů, zápas, strkání se, přátelské pošťuchování nebo boxování, potřesení ruky ve chvílích vítězství, jemný nebo krátký dotyk na rameno, hřbet nebo ruku, když procházíme okolo něj.)
Detailní sledování dětí v druhé polovině prvního roku života /prováděného v Anglii především R. H. Schaffer se svými spolupracovníky/ ukázalo, že většina dětí se ráda mazlí, že je to dokonce jejich živel. Přitulí se, hledají teplo mateřské náruče, vysloveně roztají pod dotyky mateřské ruky, ale i hrubšího otcovského pohlazení.

Ale je asi 20% dětí, které takovou intimitu tělesných dotyků a kontaktů nemají velmi rádi a radši se jim vyhnou. A jsou dokonce některé, které je přijímají s odporem a rozhodně se jim brání. Toto je třeba mít na paměti, protože se stává, že rodiče, kteří mazlivost dítěte pokládají za samozřejmost, mohou být zklamaní a mohou mít tendenci vnucovat se dítěti a k mazlení ho jednoduše přinutit. Přitom je psychologickým výzkumem dokázané, že jde o děti úplně normální – jen nemazlivé. Dobrý, pevný, stabilní a vyrovnaný vztah potřebuje souhru v těchto základních tendencích. Pro dítě je důležité, aby se rodiče v takovém případě citlivě přibližovali a přizpůsobovali dítěti.


Potřeba tělesného dotyku u chlapců

Někdy si rodiče myslí, že potřeba citových projevů, obzvlášť tělesné povahy, je tím menší, čím je chlapec starší. Ve skutečnosti však potřeba fyzického kontaktu u chlapců nikdy nevymizí, jen se s přibývajícím věkem mění její podoba. Čím víc citových potřeb chlapce bude uspokojených kontaktem očí a fyzickým kontaktem, obzvlášť z otcovy strany, tím lépe najde svoji mužskou identitu a tím mužnější bude.
Malý chlapec potřebuje rodičovskou náruč, laskání, mazlení, objímání a polibky. Tento druh fyzického kontaktu je pro chlapce rozhodující od narození až do věku 7 – 8 let. Čím je chlapec starší tím víc touží po „chlapském způsobu“ fyzického kontaktu, jako je například zápas, silné obětí, přátelské dorážení...


Potřeba tělesného dotyku u děvčat

Jejich potřeba fyzického kontaktu se vyvíjí jinak než u chlapců. U děvčat se fyzický kontakt, zvláště jeho něžnější forma, stává důležitějším, až když jsou starší. Tato potřeba vrcholí okolo jedenáctého roku, zvláště z otcovy strany. Nežná láska je pro děvčata důležitá v období před dospíváním, protože je součástí přípravy na dospívání. Tato příprava má u děvčat dva důležité aspekty: její sebehodnocení a sexuální identitu.
Sexuální identita u děvčat znamená její potvrzení v roli ženy. Děvče ji v tomto věku získává především od svého otce. Otec pomáhá dceři v nalezení její sexuální identity zejména tím, že ji kladně přijímá. Dělá to tak, že uplatňuje bezpodmínečnou lásku, oční kontakt, fyzický kontakt a soustředěnou pozornost.

V naší společnosti se setkáváme s tím, že čím je dcera starší, tím nejpříjemněji se otec cítí ve své roli. Své dceři má projevovat cit, který potřebuje, zejména v období před dospíváním (10. – 11. rok). A tak se stává, že když dívka dospěje do období, kdy nejvíc potřebuje něžné city abezpečné dotyky svého otce, on se při fyzickém kontaktu někdy cítí trapně a nepříjemně.


Dotyková terapie a dětská masáž

Dětská masáž jako forma dotykové terapie je důležitým pomocníkem na cestě budování a posilňování pouta a citové vazby mezi rodiči a dětmi a to obzvlášť v případě náhradních rodičů a jejich přijatých dětí. Výzkumy posledních let potvrzují význam dotykové terapie, která se využívá u předčasně narozených dětí, dětí se zvláštními potřebami (kam můžeme zařadit děti s tělesným, či mentálním postižením, děti s poruchami pozornosti, učení, chování, DMO, ADHD syndromem). Co je pro nás důležité je to, že má nesmírný význam pro děti s poruchami připoutání a tzv. dětmi sociálně a emočně narušenými (takovými naše přijaté děti jsou i když ne vlastní vinou).

Dotyková terapie je univerzální dá se aplikovat nejen u maličkých dětí, kojenců, batolat, menších, či starších dětech adolescentech, u zdravých, či postižených dětech. Je možné používat ji i u dospělé populace a výrazně může pomoci starým lidem.


Proč je dotyk důležitý?

KŮŽE je největší orgán našeho těla. Zahaluje naše tělo, tvoří bariéru mezi tím, co se nachází uvnitř, a tím, co se děje venku. Kůže nás chrání před množstvím vnějších vlivů. Je cestou k našemu nejintimnějšímu fyzickému a psychickému nitru. Součástí kůže jsou i sliznice, které tvoří úlohu vnitřní vrstvy, čímž vytvářejí nitrotělní „povrch kůže“.
Kůže i sliznice komunikují s mozkem pomocí malých receptorů, kterých existuje velké množství. Každý z nich má vlastní strukturu a funkci. Na každém čtverečním centimetru se nachází 1000 – 5000 různých receptorů, přičemž nejblíže pod povrchem pokožky se nacházejí na dlani, na konečcích prstů na rukách a palcích na nohách a též na rtech.

Citlivost kůže je jednou z nejdříve rozvinutých a nejzákladnějších funkcí těla. Stimulace kůže je nutná pro organický a psychologický vývoj člověka. Důvodem je skutečnost, že mozek a kůže se při vývoji plodu v děloze vyvíjejí z téže buňky, která se rychle začne dělit. Ve 20. týdnu nitroděložního vývoje je u plodu plně rozvinutý hmat a dále se rozvíjí jako první ze všech smyslů. Vědecké objevy dokázaly, že nervová spojení v mozku se začínají vytvářet a vyvíjet prostřednictvím dotyků. Dotýkání se plodu v děloze zvyšuje energetické toky a tím podporuje vývin nervového systému. Dítě má následněrozvinutější silnější a komplexnější nervové funkce v celém těle. Dotyk se stává důležitým komunikačním nástrojem a nutnou potřebou. Nervová spojení vytvořená v raném dětství ovlivňují všechny aspekty života dítěte i v období dospívání, ale i později (to znamená vývoj inteligence, koordinace, komunikačních schopností a mnohé další...).
Děti zkoumají a objevují svět okolo sebe především hmatem, proto jsou hmatové podněty pro zdravý vývoj nutné. Mazlení a hlazení, které jsou každému z nás v dětství poskytnuty, nám pomáhají vytvořit si představu o sobě samém. Podporují v nás jistotu, že když se nás někdo dotýká, vlastně nás přijímá a miluje. Známý americký psycholog E. H. Erikson tvrdí, že dítě si vytváří základní důvěru v lidi v poslední čtvrtině prvního roku života. Odtud pramení i důvěra v sebe samého. Pokud dítěprožije toto vývojové období s problémy, je pravděpodobné, že namísto důvěry ho bude životem provázet nedůvěra.


Dotyk je základní potřeba

Všichni přicházíme na svět s hlubokou potřebou tělesného kontaktu – je to hlad po dotycích, který nemůže uspokojit žádné množství jídla ani jiná látka. Je to stejné jako potřeba dýchat. Lidé, kteří mají pravidelně uspokojený hlad po dotycích, nepotřebují jinde hledat jeho náhradu. Když se nás někdo dotýká laskavým, starostlivým způsobem, otvíráme se , rosteme, milujeme a ujišťujeme se v tom, že jsme lidé hodní lásky a že nás má někdo rád. Respektující, vnímavý, něžný a starostlivý dotyk působí léčivě a proto může být pro člověka nejsilnějším terapeutickým prostředkem. Dotyk je první komunikace, kterou dítě od nás přijímá, je to první jazyk, který se jako lidé učíme. Vždy platí: Nějaký dotyk je lepší než žádný.


Něco o dotykové terapii

Dotyková terapie na rozdíl od běžné masáže obsahuje v sobě terapeutický prvek. Ten spočívá v tom, že specifické masážní tahy jsou aplikované rytmickým, opakujícím se způsobem, který podporuje ukotvení impulzů vytvořených dotykem do nervového systému a dítě se v rámci tohoto procesu učí uvolňovat se. Uvolnění je nutnou součástí schopnosti přijímat nové podněty a učit se. Dotyková terapie není ani tak projevem zručných rukou, protože nemá za úkol práci se svalstvem. Umění této terapie pomocí masážních technik má svoje kořeny spíše v srdci. S úctou a láskou provedená masáž není jen o fyzickém dotyku ale i o energetickém propojení/napojení se. Toto propojení je o to intenzívnější, že souvisí s dotyky mezi rodiči a dětmi. Starostlivý dotyk mezi rodičem (opatrovníkem) a dítětem obohacuje vzájemné fyziologické, socio-emocionální a tělesno-duchovní spojení masírovaného dítěte i rodiče. Vzájemné citové pouto, vztah a komunikace se upevňují v uvolněné atmosféře, ve které se masáž děje. Stimulace pokožky zvyšuje produkci růstových hormonů a také endorfínů, tedy hormonů štěstí, které uklidňují nebo stimulují nervový systém, v závislosti na způsobu aplikace (tlaku, rychlosti a směru pohybů). Pohyby od středu těla směrem k okrajovýmčástem mají uklidňující (relaxační) efekt, zatímco pohyby směrem do středu těla jsou povzbuzující, energetizující. Tyto dva druhy pohybů vycházejí z Indické a Švédské školy masáží a je potřebná kombinace těchto technik při snaze dosáhnout optimální rovnováhu smyslových odpovědí. Návaznost masírování, rytmické opakování láskyplných dotykůapohybů umožňuje dítěti zpracovávat a utřiďovat se informace o svém těle a tak podporuje jeho sebeuvědomění.

Používáním určených citlivých technik můžeme učit děti zrelaxovat svoje tělo jako odpověď na stres a pomoci mu tak vypěstovat schopnost vědomé relaxace. Tato skutečnost je obzvlášť důležitá v případě dětí, které zažily nějakou formu týrání, zanedbávání, opuštění a z toho vyplývajících traumatických zážitků a psychické deprivace.


Dotyková terapie v náhradním rodičovství významnou mírou pomáhá při vytváření citového pouta mezi dětmi a jejich náhradními rodiči a to prostřednictvím těchto mechanismů:

 Budování očního kontaktu.
 Kontakt pokožky na pokožku.
 Mazlení, tulení.
 Verbální (slovní) i neverbální komunikací (gesty, mimikou), která pomáhá naladit se na
dítě a přináší vzájemnou radost a pocit přijetí.
 Výměnou bakteriální flóry mezi rodičem a dítětem.
 Úspěšnou interakcí mezi rodičem a dítětem, kdy je dítěti věnovaná soustředěná
pozornost.


Účinky dotykové terapie

Dotyk se dá využít v relaxaci a k navození pocitu pohody u dětí, které masáž přijímají, i u dospělé osoby, která ji realizuje. Tato technika zlepšuje vzájemné vztahy mezi rodiči a dětmi, i mezi všemi členy rodiny navzájem, protože masáž kromě jiného povzbuzuje, prohlubuje schopnost vcítit se do druhé osoby, se kterou jste při dotyku v neverbálním kontaktu. Pokud budete trpěliví a svoje jednání naplníte láskou, pocítíte v průběhu několika dní, týdnů (v některých případech měsíců) sami na sobě i na svých dětech účinky dotykové terapie. Prohloubí se nejen váš vzájemný vztah a důvěra, ale už i z běžného dotyku, pohledu, mimiky tváře dokážete lehko přečíst, co se ve vašich dětech děje (naladění se na dítě). Naučíte se relaxovat, vy i vaše děti se budete umět soustředit, děti budou lépe spolupracovat, zlepší se jim spánkový rytmus. Budou odolnější vůči chorobám a škodlivým vlivům okolního prostředí. Protože se s láskou budete starat o jejich tělo i duši, budou klidnější a vyrovnanější osobnosti. Masáž stimuluje a zlepšuje krevní oběh, což ovlivňuje činnost orgánů a rozvoj všech tkání, zlepšuje dýchání, organismus se lépe okysličuje, posilňují se hrudní svaly a správné držení těla. Masáž stimuluje pokožku, jednotlivé nervy a jejich zakončení, aktivuje větší počet nervů a tím posilňuje hmat. Dochází k ovlivnění svalstva, jeho zpevnění i uvolnění, zlepšení koordinace pohybů. Dokáže vyvolat i změny na kloubech, protože při dotyku v blízkosti kloubů dochází k uvolnění hormonů do organismu, což podporuje pohybový aparát.

Dotykovou terapií pomocí masážních technik můžeme u dětí odstranit zejména postnatální trauma. Pozitivně ovlivňuje děti, které trpí specifickými poruchami učení (dyslexie, dysgrafie, dyskalkulie, dysortografie), lehkou mozkovou dysfunkcí, dokonce i některé formy Downova syndromu, či autismu. Zlepšuje stav astmatiků, alergiků, ekzematiků. Působí nejen na svalový, oběhový a lymfatický systém, ale i na jednotlivé tlakové body a meridiány. Má
vliv na rovnováhu životní energie, působí preventivně i léčebně.

Nervový systém

Můžeme ho považovat za elektrický obvod těla, kde jednotlivé vzkazy cestují z jedné časti těla do druhé. Mozek a mícha tvořícentrální nervový systém (CNS). Jsou zodpovědní za přijímání informací a organizaci reflexů, je to řídící centrum učení a paměti a také centrum plánování a vykonávání vůlí řízených pohybů. Síť nervů vycházejících z mozku a míchy směrem do celého těla nazýváme periferním nervovým systémem. Ten se dělí na dvě části:
1) Somatický nervový systém – přenáší zprávy týkající se vůlí ovládaných činností. Řídí všechny tělesné pohyby vykonávané vědomě.
2) Autonomní nervový systém – nemůže být přímo ovlivňován naším vědomím, vztahuje se na funkce pracující automaticky, např. dýchání, trávení. Tento systém se dále dělí na několik funkčních systémů. Jednu část tvoří stresový systém (sympatický nervový systém - sympatikus) adruhou část relaxační systém (parasympatický nervový systém - parasympatikus). Tyto dva systémy jsou podobné váhám. Na to, abychom se cítili dobře, potřebujeme ve stejné míře obě strany.

Skutečné a někdy jen imaginární hrozby a jejich důsledky (velké pracovní zatížení, nepříjemné prostředí, nejisté vztahy....) způsobují spuštění sympatického nervového systému. U dětí se stres může dostavit i po odloučení, potrestání, kvůli vysokým očekáváním, pocitu opuštěnosti, šikaně, emoční bolesti. Výsledkem toho může být, že nervový systém uvede tělo do stavu stálého režimu ohrožení. Z dlouhodobého hlediska může tento stav vyústit do bolesti svalů, špatného trávení, poruch příjmu potravy, přerušovaného spánku, průjmů, zácpy, únavy amnožství dalších problémů. Člověk má tendenci zacyklit se ve stresové pasti. Na znovu nastolení rovnováhy je potřebné zmobilizovat protistresový nervový systém (tedy parasympatikus). Dotyk představuje efektivní způsob jak v těle začít protistresovou reakci. Většina lidí si vyvinula vlastní malé dotykové triky. Někteří se škrábou po hlavě, jiní si mnou ruce, překřižují paže, vlhčí si rty, nebo si na prst natáčejí pramínek vlasů. Protože sliznice fungují stejně jako vnější kůže, mnozí lidé svoji úzkost a obavy zklidňují právě prostřednictvím dotyků uvnitř nebo jinak řečeno jedí a pijí dokud nenastane pocit uvolnění. Receptory hmatu, tlaku, vibrací a tepla jsou propojené s parasympatickým nervovým systémem a proto je možné, abychom tento systém aktivovali právě stimulací těchto receptorů a dosáhli tak , že tělo se dokáže vyrovnat s vlivem stresu.

Dotykové relaxační techniky zbavují děti napětí. Když prožíváme stres, naše žlázy produkují adrenokortikotropní hormon ACTH, působením kterého se upevňuje mnoho spojovacích drah v mozku i v periferních nervech. Tyto spoje potom využíváme při učení a stimulaci paměti. Ale když stres pokračuje, dochází k zablokování těchto procesů. Pocit bezpečí podmiňuje zastavení tvorby ACTH hormonu a připravuje dítě na nové zkušenosti a učení.


Zásady + problémové situace

Úspěch této techniky závisí na tom, zda ji dítě přijímá pozitivně. Pokud ji odmítá, mohli bychom mu naším nátlakem způsobit určité problémy. Proto je potřebné postupovat trpělivě, citlivě, postupně a pomalu. Při masážích mějme vždy na paměti, že sdítětem chceme komunikovat nejen prostřednictvím fyzických dotyků, ale i prostřednictvím energie lásky + neverbální komunikace, milý pohled, úsměv, uvolněný tón hlasu.

Souhlas dítěte znamená otevřenost a důvěru, ale předpokládá i naši zodpovědnost. Musíme se naučit přijmout i dětské odmítnutí. Rodič by přitom neměl být zklamaný a neměl by dítě k masáži přemlouvat a vnucovat mu ji. Je třeba trpělivě hledat cestu, která pomůže dítěti otevřít se. Zkusme se dítěti s láskou podívat do očí, společne poslouchejme uklidňující hudbu, houpejme ho v náručí, případně se jen ztišme a snažme se vcítit do jeho duše a být mu oporou. Je na dítěti, aby přijalo masáž od toho rodiče, se kterým chce v daném momentě prožívat toto čarovné spojení. Je přirozené a pro harmonický rozvoj dítěte i pro vyvážené vztahy uvnitř rodiny vítané, když se zapojují oba rodiče i sourozenci a podle potřeb dítěte se střídají. Je třeba dodržovat zásadu: nestřídat se při jedné masáži – je to intimní chvilka jen dvou lidí.

Vždy se musíme dítěte ptát na souhlas (dokonce i od miminka – i když se nám to bude zdát divné, i ono svými určitými projevy dokáže dát najevo svoje zapojení a souhlas k dotykem)!!

Určitě chcete pro svoje děti udělat všechno, co se dá a dát jim pocit lásky, radosti, laskavého dotyku. Může se vám však stát, že všechno nepůjde tak, jak byste si to představovali.

Pokud se dítě dotykům brání, postupujte velmi pomalu! Problémy navázat kontakt se mohou vyskytnout zejména u týraných a zneužívaných dětí (požádejte o pomoc odborníky).

Méně je víc! Jen jednu stimulaci najednou: tedy oční kontakt, něžný zpěv nebo jemné uklidňující pobrukování, uklidňující tichoučká ne moc rytmická hudba.

Tvořivá vizualizace. Když dítě úplně odmítá fyzický kontakt, případně není kontakt možný z jiných důvodů (různé např. zdravotní kontraindikace), PŘEDSTAVUJTE si jak ho držíte, hladíte, masírujete. Případně- když to dítě dovolí - nedotýkejte se ho přímo na těle, ale pohyby vykonávejte ve vzdálenosti cca 5-10 cm od povrchu těla, přitom ale intenzivně, cíleně a soustředěně přesouvejte svoji energii do svých rukou a ta bude přecházet do biopólu vašeho dítěte, jako kdybyste se ho skutečně dotýkali.

Schovává se vaše dítě před masáží do klubíčka? Je možné, že potřebuje od vás silný, ale přitom jemný, laskavý stisk a obětí. Obejměte je takto schoulené. Po čase se určitě otevře nejen tělesně, ale i duševně.

Je vaše dítě neustále v pohybu, odvrací se, nastavuje hřbet? Využijte to – rozmlouvejte s ním a přitom mu hlaďte hřbet. Dítěsi postupně zvykne na dotek a jednoho dne budete cítit, že je připraveno na víc dotyků a terapii.

Tipy jak využít dotyky:

Přebalování: je to velmi dobrý čas na masáž bříška, nožiček a kterékoliv části těla, kde to dítě dovolí,
Čas koupání: použijte mýdlo nebo žínku, houbičku na masážní pohyby, naučte dítě to samé dělat také vám.
Čas před spaním: když čtete nebo vyprávíte pohádku, něžně opakujte pohlazení po hlavě, hřbetu, hrudi nebo nožičkách, kdekoliv je dítě schopno to přijmout.
Když se dítě poraní nebo je nemocné: je to skvělá příležitost pro dotyky, dítě je v té době zranitelnější ale zároveň přirozeněnastavené na přijímání vaší péče. Hravě hlaďte postiženou, nemocnou část těla, pofoukejte, pusinkujte...

Učte dítě vlastním příkladem. Dítě vás bude napodobovat, tak mu ukažte břicho a nechte ho, aby se vás dotýkalo a ukazujte mu jaké je to pro vás příjemné.
Učte dítě, aby masírovalo svoji panenku, plyšáka, nebo sourozence a vás rodiče. Často dítě chvalte a povzbuzujte a přitom ho hlaďte po hlavě, ruce, ramenech, hřbetě.
Využívejte dotykové hry, kde se to jen dá. Možná to sami intuitivně děláte a přitom nevíte, že je to vlastně forma dotykové terapie.

Jak podpořit připoutání

1. Pomoci dítěti vyjádřit a zpracovat všechny pocity, jakkoliv bolestné a negativní mohou být. Rodiče by měli používat „JÁ výroky“, jako například „Když by se to stalo mně tak bych byla smutná.“ „Někdy mi to nahání hrůzu, když musíš....“. „ Vypadá to, že se na mne hněváš. Chtěla bych vědět, jestli rozumíš, co tím myslím....“
2. Pomoci dítěti poznat víc svoji minulost a vyjadřovat pocity o své biologické rodině. Podat mu věku přiměřené informace a odpovídat na všechny otázky co nejčestněji. Pomoci dítěti zvládat svoje ambivalentní pocity týkající se jeho biologické rodiny. Vést ho k pozitivním pocitům o biologické rodině (např. máš tak krásné oči, někdo v tvé biologické rodině musel takové mít).
3. Projevovat dítěti náklonnost fyzicky i verbálně. Používejte cvičení pečování jako je vzájemné krmení se rozinkami, dělení se o zmrzlinu, vyrábění stanů z ložního prádla, společné plavání, umývání vlasů, ukládání do postele, vzájemné masáže. Používejte flanelové oblečení, noční tlumené světlo, dejte dítěti něco vašeho, aby to mohlo držet, dokud se nevrátíte, vždy dítěti řekněte, kde jste a kdy se vrátíte.
4. Dobrý čas na připoutání se je věnovat se dítěti, když je nemocné nebo poraněné. Dítě je v té době zranitelnější.
5. Najděte si každý den čas dělat s dítětem něco, z čeho má radost. Může to být čtení, skládání puzzlí, povídání, vaření, atd. (Dívání se na televizi není nejlepší trávení společného času).
6. Doplnění rodičovských rolí z nižších vývojových období “regresivní zkušenost“, např. krmení, pití z flašky, houpání, objímání a jemné lechtání, písničky a hry pro kojence a batolata, umývání, česání vlasů, tiché pravidelné ukládání do postele (rituál), držení za ruku na procházce, atd. Zvýšený dohled, např. dítě sedí, hraje si nebo odpočívá blízko u rodiče, zatímco on pracuje, omezená možnost volby (většina voleb, výběrů je na rodiči).
7. Humor a péče o sebe. Připomínejte si, že vy nejste zdrojem problémů vašeho dítěte. Uvědomujte si vlastní pocity smutku, hněvu, beznaděje. Udržujte si humor a podpůrné vztahy s dalšími dospělými. Hledejte podporu jiných rodičů dětí se slabým připoutáním. Udržujte důvěru a otevřenost s podporujícím odborníkem. Mluvte o konkrétních situacích s ostatními osobami pečujícími o dítě, abyste se vyhnuli rozdílnému vlivu na dítě. Buďte trpěliví a dělejte si realistické plány na každý den. Pamatujte na to, že když se vy přizpůsobíte dítěti, oba ztrácíte, když se dítě přizpůsobí vám, oba získáváte. Pamatujte na to, že když se k vám dítě připoutá, stali jste se účastníky na jeho psychickém narození.
8. Dítě potřebuje domov, prostředí, ve kterém bude vzájemná radost, úcta, různé zájmy a jasná a pevná očekávání kladená na chování dítěte s jasnými a důsledně naplňovanými
důsledky. Dobrý vzorec je hranice+ empatie. Když se dítě chová špatně rodiče odpovídají jasnými důsledky, respektováním volby, která vedla k danému chování a empatií k pocitům, které vyvolají důsledky. Tehdy dítě vnímá oddanost rodiče celému dítěti, vidí rodiče jako schopného zvládat jeho chování klidně a efektivně. To mu dává najevo, že jeho lepší chování je jeho zodpovědností pro lepší život.
9. Plně se hlašte ke svému dítěti a pamatujte si, že vaše připoutání k dítěti je podstatně důležitější než jeho připoutání k vám. To přijde časem.



Podstránky