Základní psychické potřeby dítěte


Matějček (2002, s.84 – 90) zformuloval pět hlavních psychických potřeb dítěte, k naplňování kterých dochází v prostředí rodiny.

  • Potřeba stimulace
  • Potřeba smysluplného světa
  • Potřeba lásky – citového bezpečí
  • Potřeba identity, najít si místo ve společnosti
  • Potřeba životní perspektivy, otevřené budoucnosti

V prvé řadě jde o potřebu přívodu podnětů v přiměřeném množství a variabilitě. Dítě potřebuje být podněcované, stimulované voblasti zrakové, sluchové, hmatové, atd. Nejpřirozenějším zdrojem smyslové stimulace je každodenní tělesný, zrakový a řečový kontakt s dítětem: Důležité je, aby podněty odrážely určitou pravidelnost a srozumitelný systém, který je zprostředkovaný nejčastěji matkou. Souvisí to s potřebou porozumět světu, aby se dítě do něj mohlo začlenit. Dítě potřebuje okolo sebe nejen rozličné hračky, pěkné prostředí, ale hlavně lidi, kteří se s ním mazlí, laskají, usmívají se. Všechny tyto podněty působí kladně na jeho celkový vývoj. Jejich nedostatek nebo jednostrannost vývoj dítěte narušují a zpomalují.

Potřeby na druhé úrovni navazují na předcházející úroveň. Dítě potřebuje mít okolo sebe smysluplný svět, tj. stálost věcného a sociálního prostředí, které dítě prostřednictvím matky poznává a orientuje se v něm. Děti již v kojeneckém věku projevují radost, když ve svém prostředí objeví nějaký systém, nějakou pravidelnost, kterou mohou vlastní činností ovlivnit. Dítě se aktivně zmocňuje světa a úspěchy ho podněcují k dalším aktivitám. Změny prostředí, hlavně sociálního např. při přechodu do ústavního prostředí dítě traumatizují, protože ztrácí všechno, co už chápalo. Jeho vývin se může přechodně vrátit na nižší úroveň, dochází k přechodné regresi.

Třetí úroveň psychických potřeb zahrnuje citové, emocionální potřeby. Jde především o potřebu trvalého kladného vztahu k mateřské osobě (nemusí to být biologická matka), dále potřeba kladného opětovaného vztahu k ostatním členům rodiny, později k vrstevníkům, což se obzvláště projevuje věku a v pubertě. Dále je to potřeba důvěrných vztahů mezi chlapci a děvčaty, potřeba životního partnera a u většiny lidí v dospělosti potřeba mít děti, svoje potomstvo.

Čtvrtá, tj. sociální úroveň úzce souvisí s citovou. Dítě si v interakci s okolím postupně uvědomuje svoje „JÁ“, vytváří si svoje sebevědomí, sebepřijetí, svoji identitu, kterou dotváří v období dospívání. Každý má potřebu být přijímaný a někam patřit – do rodiny, do skupiny kamarádů, do pracovního, zájmového, duchovního a dalších společenstev a mít tam přijatelnou roli a pozici.

Velmi důležitou potřebou se jeví společné sdílení otevřené budoucnosti. Tuto společnou budoucnost má dítě právě v rodině. Je to potřeba tak důležitá, že někdy bývá uváděna jako samostatná pátá úroveň v rámci psychických potřeb.

Všechny tyto potřeby nemůže mít dítě uspokojované ani v jakkoliv dobře vedeném dětském domově, ale stejně tak ani v mnohých rodinách, ve kterých rodiče svoje děti zanedbávají, ubližují jim, ponižují je nebo je dokonce týrají.